Prohnilí proti prohnilým

Prohnilí jsou krásný, přirozený film, na který je radost koukat. Phillipe Noiret a Thierry Lhermitte mi tak úžasně sedli, že první díl jsem viděl hned několikrát po sobě. Druhý díl mi ale dlouhou dobu utíkal, takže když jsem ho viděl v televizi, udělal jsem si na něj čas, abych i tuhle misi konečně ukončil. Ve výsledku je film hrozně fajn, ale dvojka málokdy přebije jedničku a stejně tak je to i u tohodle dílu. Mrzí mě, že dvojka ignoruje jedničku. Pořád jsou to ale ti samí prohnilí, jako v jedničce, i když příběhově už trošičku slabí. Například ten závěr ve dvojce se nedá kvalitně srovnávat s jedničkou, která je naprosto nádherná a pro Francii typická. Jednička je tak v tomhle ohledu prostě nepřekonatelná. (13.06.2013)

Volné pokračování prvního filmu, které se v kvalitě minimálně Prohnilým vyrovná. Líbílo se mi, že Zidi "nenastavoval kaši", ale vzal film úplně z jiné strany a vytvořil tak na plátně jinou atmosféru než v prvním filmu. Prohnilí proti prohnilým již nejsou až tak veselá taškařice, ale cítím z nich i melancholii a sentiment, které zejména postavě Philippe Noireta sem tam probleskly z jeho smutně veselých očí, když doba již není ta co byla a i ostřílenému poldovi s blížícím se stařím chybí láska a teplo rodinného krbu. O zásluhách nemluvě :) (07.02.2010)

Starý policejní pardál libující si ve vybudovaném korupčním prostředí pro klid svůj i zločinců René a jeho nový mladý parťák Francois původně chtící být poctivým poldou, ale nechal se do korupčního prostředí stáhnout, se vrátili v celé své slávě a jak je patrné hned na začátku příběhu, je jim utípnut tipec, dříve, než se stačí divák rozkoukat, co je vlastně kde nového. Vpodstatě až na jeden detail vůbec nic. Byly suspendováni, nahradila je jiná policejní dvojka a pokud by si někdo myslel, že už konečně všechno běží tak jak má, bude vyveden z omylu dříve, než se naděje. Volné pokračování kultovní komedie ´Prohnilí´ (1984) se věrně drží nastavené dějové linky a jen zdvojnásobuje použitou amorální myšlenku zásady, že pouze naivní člověk stále věří, že lidská bytost může být dokonalá. Také by se dalo říct, že úřad pro vnitřní záležitosti svým zásahem do dané situace fakticky pouze přeposlal problém z deště pod okap. Atmosféra, energičnost a pevná nálada zábavného charakteru byla zachována, takže pokud zaujal snímek první, musí zaujmout i toto pokračování. Nakonec aby ne, když na režijní stoličku opět zasedl Claude Zidi, který na celé koncepci snímku nic nezměnil. Může se to zdát stereotypní a bez jediného krůčku do předu v nějakém vývoji, ale nadruhou stranu zase fanoušci Philippa Noireta, který to opět celé s plnou vervou táhne, samozřejmě majícího v patách Thierryho Lhermitta, dostanou to, co od toho všeho očekávají. Snímek tedy ve své kvalitě neklesl, ani nepovýšil. A v tomto případě je to jedině dobře. (28.09.2020)

...jízda po Montmartru pokračuje. Francois už má taky za lubem a René si spokojeně brouká pod fousy jak mu běhaj koníčci. Kdo ale chodí v kanálech potkává krysy. A to nemluvím o tom jak se odplácej starý šrámy! Už podruhé cítím tu krásnou a divnou směsici vůní barev a možná pro někoho i smradů co jdou z ulic Paříže. Už podruhé se prohlubuje láska těm dobráckým i šibalským pohledům Reného a Francoise. Děkuju pane Zidi, děkuju pane Noiret, děkuju pane Lhermitte. 100% (27.10.2009)

O řád slabší než Prohnilí, přesto slušná podívaná. Je to ovšem víc nuda než sranda. 65%, 10.2.2010. Znovu jsem se podíval 28.9.2014: první polovina má šťávu a navozuje také díky velmi příjemné hudbě moc pěknou atmosféru Paříže a jejího tepajícího života. Bohužel druhá část spadá do dlouhé nudy, takže když jsem chtěl nejdřív povýšit mou spokojenost na 75%, nakonec klesla na 70% a pořád 3*. (10.02.2010)