Prohnilí

Příjemný a napínavý detektivní thriller s půvabně lehkým humorným nadhledem. O stavu zkorumpovanosti v policejním sboru, kterou zastupuje montmartrský policejní inspektor René Boirond (skvělý Philippe Noiret). Který za úplatky přehllíží drobná porušení zákona. Jeho nový parťák Francois Lesbuche (dobrý Thierry Lhermitte) musí projít přerodem z naivního idealisty v plnohodnotnou součást policejního sboru. Mimo jiné také zjištěním, že přilišná poctivost se může zle vymstít. Zlomem jeho proměny je půvabná manipulátorka Nataša (Grace De Capitani), velmi náročná společnice v samotě. Z dalších postav: Reného partnerka Simone (Régine), policejní komisař Bloret (Julien Guiomar), který si mimoděk přivodil závislost na heroinu, a teroristický obchodník Camoun (Bernard Bijaoui), kterého se rozhodne ústřední dvojice okrást, aby si mohli splnit své sny. Vlídná korupce je přípustna, ale i tak má každý svůj sen, pro který je často schopen udělat velmi mnoho. Zábavné i napínavé. (02.03.2011)

Povedené rozvedení jedné z hlavních zkušeností kriminalistiky: Nejlepší polda je vždy ve skrytu zločincem. Nevěříte? A kdo to byl Vidocq -slavná postava francouzské historie? A jak skončí u Balzaka Vaultrin (viz závěrečná kapitola knihy Lesk a bída kurtizán)? Mimochodem - i sám Watson to tvrdí o Holmesovi! René je prostě ten sympatický most mezi podsvětím a spořádaným světem. A Francois je dobrým žákem, jen si to musí přiznat. Nejvíc mě však dostala Noiretova dikce a zabarvení hlasu. (13.05.2009)

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí. (31.08.2009)

Skutečně velmi kvalitní a svěží dílko. Byl jsem značně potěšen a celou dobu jsem se dobře bavil. Vše je podáno v naprosto vkusné a vhodné míře. Klasika, která mě dlouho míjela, ale nakonec si ke mě cestu našla a jsem za to rád. Noiret vypadá chvílemi tak mile ňoumovsky, že by mu každý korunu dal. No a ten ten konec, to je dojetí s laškovným úsměvem na tváři. (28.01.2010)

Zajímavý posun Clauda Zidiho v jeho tvorbě. Sedmdesátá léta jsou fuč, Bažanti už nevyráží do boje a Pierrovi Richardovi nestoupá hořičice do nosu. Místo toho tady máme příběh o dvou poldech, co myslí spíš na svoje vlastní pohodlí než boj proti zločinu, z ničeho si nic moc nedělaj a mají pod sebou snad celou Paříž (nebo minimálně celý jeden Pařížský okrsek.) A já vlastně ani nevím jestli jsou mi takové postavy sympatické. Ale jednoznačně vím, že je mi sympatický Phillipe Noiret, o poznání méně Thierry Lhermite ale na celý film se dost dobře kouká. Zidi opouští blázniviny a pro změnu servíruje velmi příjemné (spíše pomalejší) vyprávění s krásnou městskou atmosféru rušné Paříže s menšími podvůdky, troufá i na pár jemných vážnějších momentů a humor je spíš hořkosladký. Nahlas jsem se snad ani nezasmál ale tiše se bavil. Navíc příběh ke konci nabere lehce překvapivý směr, který mě zpočátku z morálního hlediska šokoval, nakonec jsem se s tím po této stránce dobře vyrovnal, přestože to přemlouvání ke krádeži se nedá dostat z hlavy. Ti policajti možná stejnak nejsou tak hodní ale co na tom. Tohle je příjemný francouzský dezertík. A stačí  zaslechout vynikajcí ustřední melodii a jste v té rušné Paříži taky. (26.05.2020)