Tango

Mám rád francouzskou komedii, ale nemohu dát víc. Po prvních bezmála geniálních humorných scénách se mi zdá, že se film dostal do roviny, v níž ne a ne dotáhnout vtip do opravdu zdařilého vypointování. Jako by vždy zůstával těsně pod hranicí dosažitelného - co se humoru týče. Nevím, jestli je mi rozumět, možná mi to prostě jen momentálně nesedlo. (06.06.2009)

Drsným černohumorným pohledem se poodkrývají manželské a partnerské vztahy ve stereotypech, pádech i bizarnostech. Film má ostrý říz cynického chlapáctví. S chladnokrevně krutým nadhledem a v nevšední eleganci ukazuje svou důvtipnou hravost ironie. Experimentuje s absurditou podstaty temných přání a dostává se do svérázných a sofistikovaných úvah o nesnesitelnosti trvalého manželského svazku v bolestech běžnosti a otupělé nenávisti v kontrastu s trudnomyslností osamělého a přelétavého způsobu žití. Nedává odpovědi, ukazuje složitosti, krásy, bolesti, zrady, lásky, slzy, zkázy a naděje. Ten drzý styl je tou nejúčinnější zbraní působnosti svého vynaloženého úsilí. Ta jízlivá ironie má vznešený šarm chytrosti hloubky. Putování krajinou, putování myslí, putování životem, putování zážitky, putování pocity, putování možnostmi, putování na prahu života a smrti v jeho počáteční i konečné podobě. Hlavní postavou je ctihodný soudce (skvělý Philippe Noiret), nepřítel trvalého svazku mužů a žen. Cynicky využívá možnosti svého postavení k prosazování vlastních názorů na ženy a jejich zhoubný vliv na mužské plemeno. Jeho protipólem je pilot Vincent Baraduc (velmi dobrý Richard Bohringer) v plamenech citů i chladnokrevnosti pomsty žárlivosti. Netradiční cesta je pro něj svéráznou terapií na odpuštění vlastních hříchů. Trojlístek uzavírá soudcův ponížený synovec Paul (dobrý Thierry Lhermitte) ve zmatcích žárlivé potupy. Třese se v nerozhodnosti, strachu, odhodlanosti a hledání klidu. Z dalších rolí: atraktivní návštěvnice hotelu se smyslnou neústupností (šarmantní Carole Bouquet), dobrovolně trpící hotelový poslíček (pozoruhodný Jean Rochefort), unikající Paulova zklamaná manželka Marie (zajímavá Miou-Miou), manželství radikálně ukončující Madeleine (půvabná Judith Godrèche), Vincentova znuděná manželka Hélène Baraduc (půvabná Michèle Laroque), či taxikář jako prostředek pomsty (Laurent Gamelon). Je to inteligentní, je to stylové, je to vtipné. Je to nevšední a jedinečný pohled do nedorozumění, trápení i velikosti partnerských a manželských vztahů. Je to nevšední zážitek i poutavá zábava. (24.10.2016)

Možná jsem se nejdřív musel prodívat rapidně rozjetým startem a zvyknout si na styl humoru obsahující mj. množství sexu, šílené akce, vulgarismů i drobný fekál (explicitní prdění), možná jsem v takové ujetině potřeboval na scéně oblíbence typu Philippa Noireta, aby mě to začalo bavit. Nicméně s Noiretovým opožděným nástupem jsem si Tango přes původní odpor začal dost užívat. Takový černohumorný nářez skloubený se schématem road movie se každý den nevidí, ačkoliv Patrice Leconte nezapře zvolenými motivy a částečně i vedením děje silnou inspiraci Bertrandem Blierem (obzvlášť jeho Studeným bufetem). V souvislosti s tím oceňuji, že se Leconte nesnaží svůj zdroj inspirace vyloženě napodobit a tak místo absurdně a tajuplně stylizované mizanscény se tady často pohybujeme v klasicky civilním prostředí. Na druhé straně celkový zážitek z Tanga u mě pokulhává, nemám z něj nezapomenutelný dojem a přestože jsem se víckrát zasmál a některé scény jsou hodně povedené (fingovaná rybařina, první společné vyjednávání na zahrádce nebo později vážněji podaný rozhovor na hotelové chodbě s postavou J. Rocheforta), ke konci mi už děj přišel otravně zacyklený v množství zvratů. V tuto chvíli i proto nevím, zda bych se na Tango někdy podíval znovu, což je u mě při rozhodování mezi 3* a 4* u komedie rozhodující. Uvidíme časem. [70%] (15.08.2023)

Každý má niekedy chuť utopiť tú svoju, ale hľadať kvôli tomu nájomného vraha, ktorý sa vrahom vlastne vôbec necíti? Humor v úvode mi sedel. Po príchode Noireta, na ktorého som sa tešil najviac ma však humor paradoxne prestal baviť. Mal som pocit, že sa na to už príliš tlačí a to nemám veľmi rád. Pre mňa na jedno pozretie. 60%. (09.06.2013)

"Nechceme přece zabít všechny ženy na světě. Jen ty, co nás nasírají..." Skvělý film, ale nemyslím si, že by byl nějak silně protiženský, vůbec ne. Podle mě si z něho může "to svoje" odnést úplně každý, muž nebo žena. Parádně sehraná ústřední trojka Noiret-Bohringer-Lhermitte vás zkrátka vezme na hodinku a půl dlouhý výlet, který je plný humoru a neskutečných hlášek (v českém znění navíc výborně přeložených Jiřím Dědečkem, stejně jako v případě Blbce k večeři, například), ale dovede i zvážnět (naprosto úžasná část s postavou Jeana Rocheforta) a přitom nemoralizovat a nebýt zbytečně sentimentální. Zase jednou pět čistých hvězd, tady není co řešit. (08.05.2011)