Nepřítel

Film s vámi jedná od samého počátku na rovinu (kupříkladu hned třetí plakát, kde se i vizuálně dopředu prozrazuje, že se to celé odehrává v jedné hlavě, to nemá být překvapující pointa, ale výchozí premisa), nic netají, nemysterizuje ani nezamlžuje, je to film o interpretační logice (viz uvozující citát, že každý chaos je jenom nerozluštěný řád) - pavouci se tam od oné první scény objevují neustále, aby připomínali, na jaké rovině se děj odvíjí, celou dobu máte možnost vědět, že je to sen, či přesněji sonda do pavučiny podvědomí, které se neustále připomíná i obrazně, dožaduje se pozornosti, nenápadně, i agresivně - žena s pavoučí hlavou, obří pavouk nad městem, pavučina na skle havarovaného vozu či závěrečná scéna, jíž snímek vrcholí... To není míněno jako žádné rádoby překvapivé finále, protože by to ani nebyla na nic odpověď - ta zajímavá interpretační hra, kterou film přiznaně rozehrává, se odvíjí odtud - první dobrá otázka, vedoucí k porozumění příběhu uvnitř snímku, zní, komu se ten sen o dvojnictví zdá a co je to za způsob úniku, co si nechce pustit do vědomí přímo - s čím se odmítá srovnat? Úvodní telefonát matky je poměrně návodný. *** Začnete-li se takhle ptát, můžete začít konstruovat, vodítka jsou nepočetná, a slušně disciplinovaná. Na fotce je třetí světlovlasá žena, spletitý sen se pravděpodobně zdá třetímu muži, který překryvem svých snových alter-charakterů probleskuje a prolíná, lecos vystupujícího se nedá přehlédnout, žije v novém, prázdném bytě, roztržená fotografie, možná po rozchodu? Další uzlové body: posedlost manipulačními strategiemi, fenoménem herectví, alternativního života; těhotenství, sítě vztahů, manipulativní matka (ví on sám, jestli má nebo nemá rád borůvky?), pavouk jako metafora mocenského spřádání a intrikování, ale i páření spojeného s hazardem vabank a symbol nebezpečné, proradné ženy lákající na svou atraktivitu (černá vdova, Pavoučí žena...) etc. Je oním titulním nepřítelem skutečně manipulace hrozící zvnějšku, anebo ta, která dávno probíhá uvnitř člověka a potlačuje onu "svobodu individuálního výrazu"? (kým je? kým chce být? manšestrové sako, nebo koženou bundu? triko, nebo košili? nebo staré auto, nebo motorku? borůvky ano, nebo ne? snubní prsten ano, nebo ne? ...) *** Film nenabízí jednoznačné řešení tohohle puzzle, ale rozvírá poměrně limitovaný rámec možností, jaký příběh muže z uzlových bodů pavučiny jeho stihomamů vystavět. Tak či tak se přiblížíte nějakému obrazu, rozmazanému, ale s konturami. Snímek nutí k velice konkrétnímu, byť neběžnému používání interpretační logiky, máte-li zájem pochopit celek, ale přitom do toho nikoho netlačí, předkládá se nenápadně pouze těm, kdo si nebrání být všímaví - ostatní to mohou s vnitřní úlevou stočit do tvrzení, že pokud to byl sen, není proč nad tím spekulovat. To by však byl laciný únik, na němž se nezbohatne. Film, zdá se mi, to ví, a dělí diváky na dvě skupiny. Na ty, kdo si budou sami zevnitř nepřítelem, a na ty druhé.*~ (22.03.2014)

Tento film je ťažký oriešok a skutočná mentálna rozcvička. Ak sa na prvý šup nespoja všetky informácie v jeden logický celok, vznikne organizovaný chaos a brutálna filmová frustrácia, lebo ani koniec nič nevysvetlí. Treba vnímať, rozlišovať a spájať čo je reálna línia a čo nie...ale aby som nespoilerovala. Filmu ako takému nie je čo vytknúť, možno prehnané emócie, ktoré mi nesedeli k tomu, čo postavy reálne prežívali. Rovnako hudobný podmaz, ktorý mal podvedome vyvolávať napätie v situáciach, v ktorých v podstate o nič vážne nešlo, a navodzovalo to umelú atmosféru bububu...Určite to žánrovo nie je žiadna oddychovka, ani nič jednoduché. Ak si chcete potrápiť šedú mozgovú, hor sa práve na tento film, pretože je šikovne zrežírovaný. (14.12.2014)

Na pochopenie veľmi ťažký film, je tu veľa možných nejednoznačných vysvetlení pointy, každý tento film chápe inak. Pravdepodobne pokiaľ pointu neosvetlí samotný autor tak všetko ostane len na úrovni debát a teórií. Ja film vnímam ako vnútorný boj, ktorý sa odohráva v Adamovej hlave, kde sa spriada pavučina strachu zo zodpovednosti a nenaplnených snov a ich následné potláčanie. Súhlasím s tvrdením, že koniec je jeden z najšokujúcejších zo všetkých filmov vôbec. Ani si nepamätám film, kde by som na konci dostal takú "facku". Len škoda toho tempa. Na môj vkus bolo hrozne komótne, uspávajúce a aj keď atmosféra nebola zlá, chýbalo tu napätie, a to v tomto žánri je určite veľké mínus. Film je ťažké opísať, to treba vidieť a nech si naň každý urobí názor sám. 10 ľudí = 10 názorov na film, vysvetlenie je veľmi individuálne. Kde je pravda? To vie len autor. 75/100 (28.05.2014)

,,Vše se v dějinách opakuje, podruhé je to ale spíše fraška..." Téměř artový film lehounce šmrcnutý Cronenbergem (Kanaďani jsou fakt divní, ale David by z toho udělal větší bizarnost). Film jen pozvolna vtahuje diváka a opakovanými rituály připomíná bílou pentalogii Vladimíra Párala. Honba za dvojníkem, neklidné sny, postava z jiných světů a obří monstrum mezi mrakodrapy. Ač se příběh odehrává ve velkoměstě, po většinu času se hlavní hrdina pohybuje ve světě betonu sám. Odlidštění, samota a cosi znepokojivého ve vzduchu. Na filmu je dobré, že působí jako báseň - lze ho vykládat různě. Stačí jen jedno - pustit ho k sobě.... konec vyloženě potěšil! (05.05.2014)

Chaos is merely order waiting to be deciphered. Kdo přistoupí na interpretační hru s významy a symboly, nemůže zůstat Nepřítelem nedotčen...a děsivě ohromen. Dennis Villeneuve po bloudění v bludišti, kde se dějové informace skádaly do jednoho komplexního celku, tentokrát snuje pavučinu alegorických obrazů na pomezí snu a reality a zahrává si s divákovým vědomím - po vzoru úvodního citátu však lze v jeho na první pohled roztříštěném filmu najít návod (v prezizně nasnímaných záběrech, v dialozích) na jeho rozšifrování. Nějakou uspořádanou interpretaci nechám až na druhé zhlédnutí, kdy si se znalostí viděného půjde více všímat různých nepostřehnutelných náznaků, ale i tak mohu říct, že se Villeneuve jeví jako jeden z mála dnešních filmařů, kteří dokáží navodit opravdu stísněnou, až repulzivní atmosféru nedovolující divákovi ani vteřinový oddech. Vše je tak dynamické a hrozivě vypjaté, že bych se ani nedivil, kdyby ta temná ambientní hudba a nekonečné podmanivé záběry Toronta někomu přišly spíše humorné (a že lidé v sále se často v těch nejzávažnějších scénách smáli) a na hraně sebeparodie. Pro mě osobně ale jde o jeden z nejpříjemnějších "depresivních" zážitků posledních let, jehož finální záběr má navíc svou podstatou potenciál posílat diváky na kliniku. P.S. A kdo má samozřejmě nakoukáno, bude se všemi těmi nepřímými aluzemi na Hitchcocka, De Palmu, Cronenberga nebo Kubricka bavit tím víc. (25.03.2014)