Nepřítel

Tak už chápu, proč v Malströmu ryba (či spíš posloupnost ryb) vypráví "velmi starý příběh". Takže Malström je o tom, jak to mají holky a Enemy o tom, jak to mají kluci? Pak se nemůžeme divit, že naše (totiž západní) civilizace vymírá. Těhotenství, sexuální a partnerské vztahy i vlastní identita jako problém, ano hrozba. Podstatná je samota a dezorientace. On v Enemy i ona v Malströmu jsou duševně narušeni právě do té míry, do jaké jsou osamocenými individualizovanými členy civilizace v jejím současném stupni. Není na nich nic nenormálního či nemorálního, slova "duševní narušení" berte striktně jen v jeich základním významu, ostatně jedním (dobře zdůvodnitelným) pólem interpretačního rozpětí Enemy je, že celý ten film je něčím snem (viz Traffic). Vír v moři plném ryb i pavoučí síť jsou něčím, v čem uvízneš a už tě to nepustí, podstatně centrovány tím, co tě pohltí. Na Enemy je mj. krásné jednak konfůzní vyprávění, jednak to, že i když si ho znovu nepustíte a nic nepochopíte, ocitáte se v lůně vnitřní krize vysoce civilizovaného anonymního individua, přičemž interpretace "jak to teda bylo" nemá vliv na to, co si z toho který divák vezme. (Málokdy jsem při čtení čsfd komentářů k nějakému interpretačně náročnému kousku tak bohatě odměněn rozličnými interpretacemi, z nichž žádná není k zahození, včetně Chezush v diskusi.) Např. aspekt, který já tam především vidím (fatální krize dezorientovaného individua v naší civilizaci) je v opozici ke klasicky psychoanalytickému výkladu stejně málo, jako jsou příslušné segmenty skutečnosti k sobě. Omezíme-li se však tématicky na komplex naznačený jednoznačným spojením izolovaného záběru na nahou těhotnou Helenu v ložnici v samém úvodu filmu s "tamtím" pohledem do ložnice v samém konci, můžeme považovat jména obou partnerek (která zazní až ke konci, zatímco jména jejich mužských protějšků slýcháme neustále) za návodná - jména Marie a Helena excelentně představují protichůdné extrémy mužsky definovaného archetypu ženy a takto utvářejí jeho komplementaritu. (Přidělením těchto jmen jejich nositelkám opačně, než by bylo lze očekávat, se autor vyhnul nemístnému zjednodušení - z hlediska hrdinova komplexu nelze počítat s tím, že tato žena je nějaká a tato zase jiná, což po přečtení komentářů nemusím nijak zvlášť dokazovat.) Co znamená Adam ve vztahu k ženě, netřeba připomínat - proti němu lze postavit "vzdorujícího" sv. Antonína i s jeho vidinami. Ale to jen tak na okraj. Budu se muset znovu podívat i na ten Malström a - jiných Vileneuvových filmů krom jednoho kraťase dosud nevidše - začínám mít pocit, jako by jeho dosavadní tvorba byla (tématicky) jen přípravnou průzkumnou prací pro něco opravdu velkého. (13.06.2016)

Film s vámi jedná od samého počátku na rovinu (kupříkladu hned třetí plakát, kde se i vizuálně dopředu prozrazuje, že se to celé odehrává v jedné hlavě, to nemá být překvapující pointa, ale výchozí premisa), nic netají, nemysterizuje ani nezamlžuje, je to film o interpretační logice (viz uvozující citát, že každý chaos je jenom nerozluštěný řád) - pavouci se tam od oné první scény objevují neustále, aby připomínali, na jaké rovině se děj odvíjí, celou dobu máte možnost vědět, že je to sen, či přesněji sonda do pavučiny podvědomí, které se neustále připomíná i obrazně, dožaduje se pozornosti, nenápadně, i agresivně - žena s pavoučí hlavou, obří pavouk nad městem, pavučina na skle havarovaného vozu či závěrečná scéna, jíž snímek vrcholí... To není míněno jako žádné rádoby překvapivé finále, protože by to ani nebyla na nic odpověď - ta zajímavá interpretační hra, kterou film přiznaně rozehrává, se odvíjí odtud - první dobrá otázka, vedoucí k porozumění příběhu uvnitř snímku, zní, komu se ten sen o dvojnictví zdá a co je to za způsob úniku, co si nechce pustit do vědomí přímo - s čím se odmítá srovnat? Úvodní telefonát matky je poměrně návodný. *** Začnete-li se takhle ptát, můžete začít konstruovat, vodítka jsou nepočetná, a slušně disciplinovaná. Na fotce je třetí světlovlasá žena, spletitý sen se pravděpodobně zdá třetímu muži, který překryvem svých snových alter-charakterů probleskuje a prolíná, lecos vystupujícího se nedá přehlédnout, žije v novém, prázdném bytě, roztržená fotografie, možná po rozchodu? Další uzlové body: posedlost manipulačními strategiemi, fenoménem herectví, alternativního života; těhotenství, sítě vztahů, manipulativní matka (ví on sám, jestli má nebo nemá rád borůvky?), pavouk jako metafora mocenského spřádání a intrikování, ale i páření spojeného s hazardem vabank a symbol nebezpečné, proradné ženy lákající na svou atraktivitu (černá vdova, Pavoučí žena...) etc. Je oním titulním nepřítelem skutečně manipulace hrozící zvnějšku, anebo ta, která dávno probíhá uvnitř člověka a potlačuje onu "svobodu individuálního výrazu"? (kým je? kým chce být? manšestrové sako, nebo koženou bundu? triko, nebo košili? nebo staré auto, nebo motorku? borůvky ano, nebo ne? snubní prsten ano, nebo ne? ...) *** Film nenabízí jednoznačné řešení tohohle puzzle, ale rozvírá poměrně limitovaný rámec možností, jaký příběh muže z uzlových bodů pavučiny jeho stihomamů vystavět. Tak či tak se přiblížíte nějakému obrazu, rozmazanému, ale s konturami. Snímek nutí k velice konkrétnímu, byť neběžnému používání interpretační logiky, máte-li zájem pochopit celek, ale přitom do toho nikoho netlačí, předkládá se nenápadně pouze těm, kdo si nebrání být všímaví - ostatní to mohou s vnitřní úlevou stočit do tvrzení, že pokud to byl sen, není proč nad tím spekulovat. To by však byl laciný únik, na němž se nezbohatne. Film, zdá se mi, to ví, a dělí diváky na dvě skupiny. Na ty, kdo si budou sami zevnitř nepřítelem, a na ty druhé.*~ (22.03.2014)

Formálně je to strhující. Brutálně žlutý kamerový filtr, spoustu industriálních záběrů, vyšperkované správně dusnou atmosférou a ambientní hudbou. Psychedelic jako blázen, aneb Villeneuve potvrzuje v čem je jeho největší deviza. Obsah jsem pochopil, pavoučí metafory už nikoliv. Snaha o druhého Lynche mi přijde zbytečná, víc se mi líbilo přece jen klasičtější "Zmizení", kde si tvůrce podobně hrál s kamerou, temnou atmosférou a skvěle stylizovanou hudbou a zároveň bylo více emocionální, méně mindfuck a velmi dobře se to dostalo pod kůži. (15.07.2014)

Tento film je ťažký oriešok a skutočná mentálna rozcvička. Ak sa na prvý šup nespoja všetky informácie v jeden logický celok, vznikne organizovaný chaos a brutálna filmová frustrácia, lebo ani koniec nič nevysvetlí. Treba vnímať, rozlišovať a spájať čo je reálna línia a čo nie...ale aby som nespoilerovala. Filmu ako takému nie je čo vytknúť, možno prehnané emócie, ktoré mi nesedeli k tomu, čo postavy reálne prežívali. Rovnako hudobný podmaz, ktorý mal podvedome vyvolávať napätie v situáciach, v ktorých v podstate o nič vážne nešlo, a navodzovalo to umelú atmosféru bububu...Určite to žánrovo nie je žiadna oddychovka, ani nič jednoduché. Ak si chcete potrápiť šedú mozgovú, hor sa práve na tento film, pretože je šikovne zrežírovaný. (14.12.2014)

Do háje, teď abych zase nejmíň týden spala při rozsvíceném světle a s bulvama dokořán, nesnáším ty bestie osminohý a že jich tady bylo víc jak v kdejakém přírodopisném dokumentu. Do detailu. Název je výstižnej. Dlouho mě viděné tak nerozsekalo. A to jsem u údajně klíčových scén měla ve vteřině ruce před očima. PS: Interpretace filmu uživatelkou chezush ve zdejší diskuzi k filmu (17.4.2014) je perfektní, film v mých očích po jejím prostudování hned o pomyslnou příčku povylezl. (20.05.2014)