Pád

Vynikající kriminálka, která navzdory (nebo spíš díky) poctivé snaze o realismus, chladné atmosféře a pomalému tempu zaujme víc než leckterá vypulírovaná a přechytralá audiovizuální zběsilost. A Gillian Anderson sice začíná podezřele připomínat Kateřinu Brožovou, jinak je ale naprosto skvělá a její Stella vyvolává respekt, u slabších jedincǔ možná i strach. (15.07.2013)

I přes lehce nenávykový začátek mě děj seriálu postupně zaháčkoval, takže jsem se od něj nemohl odtrhnout, zejména druhá řada byla přímo špičkovou záležitostí. Tvůrci dokázali vytvořit skvělé napětí i temnou, tíživou atmosféru, většina hereckých výkonů byla vynikající, obzvlášť bych vyzvedl Gillian Anderson a Johna Lynche a já jsem se díky tomu výborně bavil. Je vidět, že si kvalitně napsaný scénář bohatě vystačí s jediným vrahem, aniž by se zmlsaný divák nudil. Obával jsem se jen příliš optimistického závěru, naštěstí k žádné podobné katastrofě nedošlo, takže jsem mohl být naprosto spokojen. (23.03.2017)

Pomaličku rozehraný hon na sériový vraha, který je se svým charismatem, rodinným zázemím, snad i chvilkovými sympatiemi a sex-appealem (co si budeme..) zdatnou konkurencí Dexterovi. The Fall začíná pozvolna, proto chvíli trvá, než si omotá diváka kolem prstu. Čím více však atraktivní Gillian Anderson utahuje pomyslnou smyčku nad Jamiem Dornanem, tím oddanější seriálu jsem. Psychologické hrátky na kočku a na myš v miliontém podání s tak výraznými a zajímavými herci tedy nenudí. Hutnou atmosférou lehce připomíná Hannibala, přičemž The Fall má naštěstí vyvážený poměr dialogů a akce a ví, kdy psychologické řečičky utnout. Druhá série se vyvrbila skvěle, přestože zamrzí absence dalších Specterových útoků. Na druhou stranu je nahradilo pouto mezi šestnáctiletou Katie a Specterem, podobně zvláštní vztah a unikátní nápad jsem dosud nikde neviděla. A konfrontace a konečné setkání tváří v tvář s agentkou Gibsonovou bylo zkrátka třešničkou na dortu, za které si The Fall jednoznačně zaslouží plný počet. (22.01.2015)

Komplexně vystavěný seriál. V podstatě brilantní procedurální drama, jdoucí v až fyzickém popisu kriminalistických postupů od prvotního ohledání místa činu, přes sběr důkazů, výslechové techniky, až po všechno politikaření a práci s veřejným míněním a médii do málokdy vídaných podrobností, čímž skvěle navozuje tísnivý pocit, že takhle by se to všechno mohlo opravdu stát - že takhle se to právě teď ve světě někde děje. V druhém - a jistě hlavním - plánu je "The Fall", jak bylo hodněkrát zmíněno, o svých postavách. Skvělé prokreslení nejen ústřední dvojice ale i velké většiny ostatních charakterů přidává na životnosti viděného, až analyticky rozebírá nitro zúčastněných, jejich emoce, motivace. Těžiště seriálu je tak v dialozích, interakcích postav, detailních záběrech na tváře, oči, nervózní pohyby rukou. Ve třetím plánu jde o jeden z nejvíce ženských seriálů, které jsem kdy viděl, a to nejen v kontextu postavy Stelly Gibson. Muži jsou v "The Fall" až na jednu dvě čestné výjimky pojímáni jako balíčky plné agrese, neukojených tužeb, pokrytectví, pocitu vlastní důležitosti. Ženy v "The Fall" muže mohou milovat, mohou je intelektuálně i charakterově převyšovat, ale i přesto - nebo možná právě proto - se před nimi musí mít vždy na pozoru, chránit se před predátory i slabochy... "The Fall" má pevnou strukturu vyprávění, která se odráží primárně ve vystavění jeho třech řad. První popisuje zločiny, jejich vyšetřování, druhá se soustředí na vlastní chycení pachatele, třetí přináší konečné rozhřešení. "The Fall" není dokonalý, dá se mu vytknout zejména pro někoho místy až neúměrná pomalost tempa akcentovaná hlavně ve třetí řadě, v níž lze najít i mezery v logice chování některých postav, překvapí i neuzavření příběhu Spectorovy rodiny. Ale právě ona pomalost třetí série i v první moment zbytečně působící zápletka s amnézií ve výsledku pracují pro emoční dopad posledního dílu, plného až hmatatelně přímočaré agresivity a totální destrukce... "The Fall" není bezchybný, ale jeho komplexnost a působivost si zaslouží ocenění. A chápu, proč Gillian Anderson označila Stellu Gibson za svoji nejoblíbenější postavu, kterou kdy hrála. (07.04.2018)

Fifty Shades of Paul Spector. Špičková krimi a kvalitní psychologický seriál, kde sledovat vývoj situace, postavy a jejich interakce (především díky perfektnímu herectví), je jedna radost. Komplexní, vtahující, napínavé i mírně pobuřující. Psychologický profil sériového vraha v podání Jamieho Dornana je obdivuhodný a to nejen v míře komplexity, s jakou je vykreslen a postupně odhalován divákovi, ale také faktem, že se KONEČNĚ nejedná o samoúčelně vykonstruovaného vyšinutého psychopata tak, jak nám kinematografie obvykle předkládá. Abych byl z vraha střídavě zhnusený, abych z něj měl strach, ale následně mi ho bylo strašně líto a fandil jsem mu, to se mi snad nikdy v takové míře nestalo. Každá z řad je mírně odlišná, nejvíce je to znát na sérii finální, která je zdaleka nejpomalejší, nejpsychologičtější a tudíž i pro většinového diváka zřejmě nejméně zajímavá. Kdo si ale libuje v pomalých táhlých scénách, tísnivé atmosféře, brilantních dialozích a kdo rád detailně pozoruje mimiku herců, nemůže odejít nespokojen. (04.04.2020)