Grandhotel Budapešť

Je to dosť dobrá historická kriminálna komédia od Wesa Andersona. Má celkom dobrý príbeh odohrávajúci sa vo fiktívnej krajine medzi svetovými vojnami, kde funguje prvotriedny hotel a jeho svojrázny šéf s najlepšou povesťou práve prijme mladého sluhu. Čoskoro ale po svojej vplyvnej zákazníčke a milenke zdedí vzácny obraz vysokej hodnoty, s čím sa ale jej najbližší nehodlá zmieriť a pomocou svojho vraha urobí všetko preto, aby mu skomplikoval život. A tak sa z hotelového šéfa a sluhy stáva nerozlučná dvojica a spolu sa snažia zachrániť celú situáciu. Spracovanie sa mi páči, síce opäť o nejakom plnohodnotnom príbehu, pri ktorom by som mohol byť zvedavý, ako sa to skončí sa tu dá hovoriť len ťažko, no to pri tomto režisérovi nie je ani najmenším problémom. Hlavne, že tu opäť predvádza svoj výnimočný štýl, vďaka ktorému sa pomaly každá scéna stáva zážitkom, tu je skutočne radosť sledovať celé to hravé prevedenie, perfektnú prácu s detailami, vďaka ktorej sa je na čo zamerať aj pri scénach, pri ktorých sa na prvý pohľad nič výnimočné nedeje, páčili sa mi všetky tie vycibrené dialógy a sadla mi aj táto skvelá kombinácia prakticky až rozprávkovej atmosféry a čisto dospelých prvkov. Jedine ma trochu mrzí, že tu nie je až tak moc nezabudnuteľných scén a výrazných vtipných momentov, ako v niektorých predchádzajúcich režisérových filmoch, ale aj tak je tu toho stále dosť, úsmev z tváre mi behom celého sledovania nezmizol a minimálne na taký útek z väzenia alebo naháňačku na zimných dráhach len tak nezabudnem. Herecké obsadenie je perfektné, tu sa ani neoplatí menovať všetkých, keďže pomaly každú výraznejšiu postavu hrá nejaký výborný herec, ale okrem hlavného dua, ktoré tvoria Ralph Fiennes a Tony Revolori potešia hlavne perfektná Saoirse Ronan, Willem Dafoe a Adrien Brody. Réžia a technická stránka sú vynikajúce, Wes Anderson mi skvelo sedí a jeho štýl ma len tak neomrzí. A nesklame ani hudba. Síce na mňa Grandhotel Budapešť už nezapôsobil až tak moc, ako napríklad Až vyjde mesiac alebo Život pod vodou, ale aj tak je to stále nadmieru vydarená zábava a určite som to nevidel naposledy. 76% (08.06.2014)

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)

Bezpochyby jedna z lepších bizarných Andersonoviek a nepochybne nekonvenčná, svojská a svojim spôsobom jedinečná. Nakoniec ako každý jeho film oplýva množstvom originálnych myšlienok, neobyčajných kulís, svojráznych charakterov a kvalitných dialógov. Všetka tá výnimočnosť a odlišnosť je však natoľko preexponovaná, že namiesto smerom ku kvalite má skôr tendenciu inklinovať ku gýčovitosti a to je škoda. Anderson zjavne až príliš tlačí na pílu, alebo som ja ten podivín, ktorý nevie povoliť uzdu fantázie. Neviem, každopádne s Wesom by sme si spolu asi dlho nepokecali. 65%. (30.11.2014)

Nevím kolik měl Grandhotel Budapest hvězdiček v bedekrech mezi dvěma světovými válkami, ale u mne má pěkný počet hvězd. Romantika fiktivního kusu Evropy, kde židé, pravoslavní, katolíci a protestanti máji jeden hřbitov a kde je potřeba mít v pořádku osobní doklady, je půvabná. Stejně jako je monsieur Gustave je, no on je zkrátka svůj i se svým stylem. (17.04.2014)

Bohumil Hrabal na vínku s Járou Cimrmanem. Drzé, prkenné, nostalgické, elegantní, absurdní a milé. Příliš dlouhé, s banálním příběhem, ale krásné. Jak jinak, než dobře, může dopadnout příběh o mladé knihomolce, která u památníku milovaného autora čte knihu jeho pamětí, kde tento vzpomíná na své mládí, během kterého si od nadmíru zajímavého pána vyslechl příběh o jeho teenagerovských časech, kdy se ho ujímá fascinující mentor, kterého dohání současná doba i vlastní minulost ... Sázka na jistotu. Kolikrát už jsme takový příběh viděli?! (14.03.2014)