Grandhotel Budapešť

Musím říct, že jsem lehce zklamána. Asi jsem čekala o trochu více. Vizuál je vymazlený, kamera opět precizní a vždy dokonale vyrovnaná a symetrická, postavičky groteskní a hudba lahodná. Od samotného příběhu jsem však čekala o něco více. Možná větší hloubku nebo propracovanost. Děj mi přišel takový... prázdnější oproti Moonrise Kingdom, které se mi tedy líbilo mnohem více. Ale... to je věc názoru. Pro mě v tomto případě výrazně zvítězila forma nad obsahem. Ale herci se vyřádili, stejně jako četní pracovníci "art department.":) (01.03.2015)

8. Andersonův film je společně s Životem pod vodou parádní podívanou zaplněnou po okraj známými herci a hlavně měl Wes to štěstí že hlavní roli svěřil tentokráte mimořádně skvělému Ralphu Fiennesovi. Grandhotel Budapešť má jako prakticky všechny Andersonovky lepší první půlku ale tentokráte díky skvělé předloze vše ustojí s grácií, stejně jako hlavní postava, která prcá staré babičky. Nejoblíbenější částí je čtení závěti v podání Jeffa Goldbluma a po něm následující vyhození kočky z okna. Člověk by se skoro nedopočítal, kolikrát se kteří herci zjevují ve Wesových filmech, ale zde je to skutečný Best of. 80% (16.06.2014)

Jde o mé první setkání s tvorbou pro mnohé kultovního režiséra Wese Andersona. A musím napsat, že setkání příjemné a zvoucí k objevování dalších snímků z jeho dílny. Úspěch filmu nespočívá v zápletce - kdyby totiž kostra příběhu měla nést obratlovce, ten chudák se prakticky nehne z místa. Nevím, jak jinde, ale v tomhle případě Andersonova síla spočívá v karikatuře a groteskní nadsázce. Režisér pojal své pátrání po zdroji bohatství majitele hotelu jako fantasy převyprávění moderních dějin střední Evropy od předehry k 1. světové válce a vzniku fašismu po společenské změny plynoucí z politického pohybu doleva. Půvab Grandhotelu vychází mj. i z obsazení epizodních rolí slavnými tvářemi hereckého světa a jejich využití v pro ně netypických pozicích. Tak např. Tilda Swinton si střihla o několik dekád starší postavu zvadlé nestorky nestydatě prachatého rodinného klanu, který usiluje o její život a majetek. Grandhotel Budapešť, to je řada komických postaviček, úsměvných gagů, honiček a krkolomných situací, chytře napsaných a zahraných s nezaměnitelným šarmem. Celkový dojem: 80 %. (05.06.2014)

Další zajimavá pohádka, rozhodně. Ale... Co mi kdysi přišlo zvláště hezký na jeho hezky zvláštních filmech, byl ten zázrak, že mi byly blízko a zároveň po všech stránkách vzdálené. Příjemně jsem se v nich ztratil, aniž bych to chápal, nesmál se navenek, ale uvnitř. To už se změnilo a GRANDHOTEL mi svoji 'celebritostí', okoukaným trademarkem a nedostatkem nových nápadů připomněl Tarantinova Djanga. Jelikož ale jak MOONRISE, tak toto, kolem sbírá chválná procenta, možná to není Wesem, ale čistě mnou a tím, jak jsem v průběhu let pohřbil intelekt pod hromadou mainstreamu a braku. Sněhová honička ale přesto měla jak to absurdní, tak to kouzlo, tak tu hravost... (09.02.2014)

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)