Osmý den

Víte, jak já mám strašně rád ty staré černobílé romantické komedie, tak se snadno dojmu. Často sice bývají naivní, patetické a někdy až dětinsky hloupé. Ale ono to k nim už tak nějak patří. A proč je vlastně zmiňuju? Protože Osmý den s nimi má mnoho společného - jeho příběh je čitelný, závěr předvídatelný, navíc citové vydírání nastaveno na DEFCON 1, ale člověk se při sledování přesto nemůže ubránit pocitu radosti. U van Dormaelových filmů plně chápu rozptyl hodnocení po celé škále hodnotící stupnice, protože na jeho snad až příliš okatě vykalkulovanou hru (a nejen tu zde, ale i u Mr. Nobodyho a dá se očekávat, že i Tota hrdiny, kterého jsem zatím neměl možnost vidět) nemusí přistoupit každý, ale kdo bez urážky přijme fakt, že režisér se jinými tvůrci víc než jen inspiruje, může si jeho filmy naopak o to víc užívat. Já jsem, jak to tak vypadá, jedním z nich. 85% (18.03.2011)

Asi teďka budu tady za necitu, žánr road movie mám rád, ale tyhle sentimentální dojáčky o přátelství s psychicky postiženým člověkem mi začínají celkem lézt na nervy. Ne kvůli tématu, ale zpracování, jaké problém takového jedince a jeho života výrazně zkreslují a zjednodušují na vtipnou a dojemnou jízdu. Jaco van Dormaelovi patří poklona, že dokázal během natáčení pracovat s hercem, který Downovým syndromem přímo trpěl, bohužel o to víc bych očekával pořádně realistický dojem z filmu a přínosnější vklad v rámci práce s takovým tématem, stejně tak od autorského filmu belgického režiséra bych rád dostal cosi jiného, než sbírku navrstvených tradičních klišé tohoto typu filmů. To samotné vykreslení postiženého Georga jako toho nejúžasnějšího a nejinspirativnějšího člověka na světě, ohledně jehož problémového incidentu v obchodě s obuví má nám schválně ještě později dojít, že to bylo nic oproti tomu, co předvedl jeho „normální“ společník bývalé manželce, mi připadalo až nerealisticky přehnané a vykalkulované. Abych úplně nekřivdil kvalitám snímku, filmařská úroveň je velmi solidní, líbilo se mi více nápadů na fantaskní scény vysněného Georgova světa a tradičně skvělý výkon Daniela Auteuila posouvá moje hodnocení k pevným 3 hvězdičkám. [65%] (31.12.2022)

Napíšem asi E - Mail, Belgičanovi, Jacovi van Dormaelovi, aby nakrúcal trochu častejšie, a nie raz, trebárs za 5 - 6 rokov, lebo je to veľká škoda, takto mrhať potenciálom, všetky jeho snímky, ktoré som videl, sú maximálne strhujúce, za 5 hviezdičiek, a mám dojem, že dvojica pozoruhodných hercov ( pričom jeden z nich, je hendikepovaný ) - Auteuil s Pascalom Duquenneom, predvádzajú tak prekrásne emocionálne herecké výkony, že pochybujem, že im môže niekto konkurovať v 90. rokoch vo francúzskom filme, réžia Dormaela, je fascinujúca, neuveriteľné, čo dokáže tento človek predostrieť na stôl na poli dvoch filmových hodín, kde sa toho udeje toľko, že by som chcel, aby to ešte neskončilo. Slzné kanáliky mi pracovali na plné obrátky, to sa nestáva často. Zbytočnosť rozvádzať dej snímku, to treba skrátka a jednoducho, vidieť, ale podotýkam, že J-E-D-I-N-E v pôvodnom znení, dabing by zrejme pokazil výsledný dojem !!! (16.06.2016)

Mnohokrát ohraná varianta na téma, jak mentálně postižení mohou obohatit život "normálním". K úplné zdařilosti chybí udržení vyprávění v jedné úrovni poetiky. Jsou chvíle, kdy se hraje zcela realisticky, a na to přijdou okamžiky, kdy se všechno vznese do roviny naprostého nereálna. Díky tomu jsem se nedokázal do příběhu zcela dostat, a pořád jsem ho prozoroval chladným pohledem zvenčí. (06.02.2011)

Nejako zvláštne to prešlo mimo mňa. Násilné tlačenie na city, nereálne situácie a veľmi premyslené a priehľadné ťahy scenára vo mne vzbudzovali skôr znechutenie ako obdiv, či súcit. Prenikavá čistota duše, pravdivosť, jednoduchosť, úprimnosť - čo je typické pre takto postihnutých, je podľa mňa v tomto prípade umelo deformované filmovými tvorcami. (03.08.2011)