Zvrácený

Nie tak dobré ako Sám proti všetkým, ale pôsobivé. Gaspar Noé trošku podbehol publiku – ak sa to o jeho filmoch vôbec dá povedať, do hlavnej ženskej úlohy obsadil známu Monicu Belluciovú + do kina nalákal na brutálnu scénu jej análneho znásilnenia. Naspäť idúci film ide od posolstva o novom začiatku, napriek temer nenapraviteľným chybám vykonaným minulosti. Slová vyslovuje nahý starý muž v maličkej kutici. Dej sa presúva cez stroboskopujúce nejasné zábery až k uvoľnenému a radostnému koncu, ktorý je vlastne začiatkom. Film o ľuďoch nachádzajúcich sa v situácii pripomínajúcej náhly prechod zo slnečného dňa do čiernočiernej tmy bez akéhokoľvek varovania. O pomste a jej adekvátnosti. O ľahostajnosti, strachu. Nešlo v prípade pomsty len o náhle vykúpenie si vlastného neuváženého správania sa sfetovaného muža na večierku? Vyznením mi film pripomenul básnickú zbierku Jána Ondruša Kľak, ktorá taktiež hovorí o páde a následnom otrasení sa i za cenu omylov, ktoré sme v náhlom afekte spôsobili. (26.09.2004)

Jestli jsem to dobře pochopila, tak Zvrácený je o znásilnění a o špíně a o čištotě a jde pozpátku. A to mi právě nesedí. Ten hasičák tlukoucí do rozmašírované hlavy v úvodu je hodně působivý, ale pokud vám nějaká dobrá duše dopředu nevyprávěla, jak se věci mají, zamává s vámi akt sám, ale kdo, komu, za co netušíte a když to pak rozuzlíte, už jste s emocemi někde jinde. Znásilnění v podchodu je bez diskuze síla a je jen škoda, že naopak chvíle pohody a banálních hovorů působí vedle toho jako vata. (26.03.2007)

"Le temps detruit tout." ___________ Intenzivní klaustrofobická jízda skrze temnou betonovou džungli jménem Paříž, stylizovaná do tuctovýho revenge-flicku, natočená rádoby na jeden záběr, a k tomu všemu ještě vyprávěná pozpátku – "to není možný" říkáte si? Ale kdeže; tohle je skutečně zvrácená a neuvěřitelně provokativní žánrovka která bourá jak audiovizuální tak formální konvence filmovýho řemesla, a která vám obrátí žaludek vzhůru nohama a zamotá hlavu jako málokterý jiný film. To jak Gaspar experimentálně a silně nekonvenčně pracuje s arytmickou narací, rozměry syžetu a fabule, fikční poetikou, snímáním a subjektivitou filmového času i časoprostorem samotným fakt nemá obdoby. Jeden z nejvíce fascinujících zážitků co jsem kdy zažil a jeden z mála filmů, který nekompromisně atakuje vjemy a intuice diváka – nelze se taky čemu divit, když jde o tak imerzivní odyseu skrze lidské smysly. Totální gamechanger vizuálního story-tellingu. Gaspar Noé je perverzní prasák a geniální vizionář zároveň, no a Benoît Debie je král kameraman. Nervydrásající ambientní soundtrack od Daft Punk je jen nedocenitelným pozlátkem navíc..... Nenávidíš to, ale miluješ to. Sáčky na blití výhodou; nic pro slabé povahy a epileptiky. Nová vlna francouzský extremistický kinematografie at its finest! 10 cecků Monicy Bellucci z 10 .... PS: nejlepší scéna je když Vincent Cassel jde s kámošem do gay klubu Rectum a Gaspar Noé si v jednom koutu honí péro. Nezapomenutelný! (20.06.2020)

Film se dá označit za kontroverzní, avšak stejně tak (ne-li spíš) za nevyrovnaný. A to nejenom scénami násilí, ale i zpracováním jako takovým. Jsou hrátky s kamerou milým a originálním experimentálním oživením podtrhující atmosféru snímku, nebo jenom bezúčelnou exhibicí, ze které diváka akorát tak bolí hlava a není schopný rozeznat, co je zrovna v záběru? Mělo by být publikum emočně odrovnáváno první polovinou filmu a pak to v něm má vše postupně dozrávat (s pomocí mistra Beethovena), protože je to ve výsledku pro sledujícího vlastně dosti zdrcující pozorovat ty nic netušící postavy a vědět to, co oni ne, nebo je divák vycucnut zbytečně brzo a zbytek filmu je pak pouze nastavovanou kaší nejenom bez citového účinku, ale i jakéhokoliv jiného, tedy víceméně nudou? To už si každý musí zodpovědět sám. Zvrácený je ten ojedinělý případ filmu, kterému kdokoli může dát jakékoli hodnocení, a naprosto ho pochopím. U mě dojmy z filmu skončily tak na půlce cesty, proto hodnotím průměrem, ale na scénu z podchodu jen tak nezapomenu, za její zpracování rozhodně palec nahoru. (03.02.2014)

Hovno vyskočí ze záchodové mísy a nacpe se s palčivou bolestí do rekta. Chvilku srovnatelnou s věčností si tam pobude, načež se začne nepříjemně tlačit střevy směrem k žaludku a jeho leptajícím šťávám. A až přejde pocit na zvracení, namíří si to jícnem přímo do úst v podobě sladkého sousta, co po vyndání ještě rozverně svádí chutě svou lahodnou vůní.. Toť struktura Noého experimentální provokace, v níž kamera na střídačku bezcitně stojí, rotuje, nebo létá na oběžné dráze Kubrickova odkazu. Subjektivně zneklidňující, s dokonalým výběrem hudby a stovkami podnětů k zamyšlení se nad příčinou, důsledkem a časem, co všechno zničí. Všechno, bez výjimek.. Nejhorší na tom je, že to hovno ani nebylo tvoje, Roupe. Vyhrál jsi.. (04.03.2013)