Andrej Rublev

Kdysi hodně dávno, když jsem ještě snad ani nevěděla, co je to film, natož abych věděla, co je Tarkovskij, jsem v nějaké knize narazila na fotky z Andreje Rubleva. A pořád jsem na ně pak musela myslet a šíleně jsem toužila zhlédnout ten film. Jenže já jsem opravdu všestranně neschopná, takže mi stále unikal a já si ho po několik let dnem i nocí jenom představovala. Tak. A teď to mám konečně za sebou, bylo to překrásné a doufám, že mě čeká nějaká veselejší životní etapa. (09.01.2008)

Drama bez větší dramatičnosti, válečné bez pořádné války, historické bez hlubšího zaobírání se historií, film o malíři, který nemaluje... Andrej Rublev je jako báseň bez veršů a více než kde jinde zde záleží na tom, co z něj divák dokáže vymáčknout a hlavně jak si to dokáže užít. Stejně jako v básni bez veršů se dá objevit hluboká poetika, tak i u tohoto filmu dokážu pochopit smrště superlativů skalních přiznivců Tarkovského, sám uznávám filozofický podklad jeho filmů, přitažlivé bizarní dialogy, přezvláštní komponování obrazů a scén i samotné vyprávění obrazem, ale je tady jedno velké "ale". Jeho filmy mě prostě nebaví a zejména 205 minutový Rublev pro mě představoval nefalšované utrpení. Byla to pro mě dlouhatánská nuda, které mě vyloženě přepínala do "úsporného" (apatického) režimu, ze kterého mě jen čas od času vzbudil záblesk nějakého zajímavého dialogu, či filozofické myšlenky, která stojí za úvahu a to je, s prominutím, zasraně málo. 3/10 (23.01.2009)

Takřka tří a půl hodinová cesta Andreje Rubleva za poznáním Ruska v počátcích 15. století. Vzhledem k tomu, že mu byla na tuhle cestu dáno tolik času, tak ji vykonal skutečně důkladně. Právě stopáž je to, co musím filmu vytknout. Film mě ovšem dostal svojí syrovostí. Film má prostě pasáže silné po filosofické stránce, dále velmi emotivní pasáže a bohužel i ten zbytek, kde toho příliš mnoho k vidění není. Stalker se mi líbil mnohem více. Tohle dílo je určeno výhradně Tarkovskijho obdivovatelům.Ostatní nad ním jen těžko povedou nějaký masturbační maraton. 3*...za každou hodinu jedna... (27.11.2012)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Ako je možné, že viac ako dvetisíc užívateľov ohodnotí tento veľkofilm a nikto si nevšimne, že sa tu vôbec nespomína herec Ivan Lapikov, ktorý stvárnil postavu Kirila? Nemožno ho nájsť ani v databáze hercov na čsfd a to hral v napríklad v Bratoch Karamazových, ďalej vo filmoch Sergeja Fiodoroviča Bondarčuka, či jeho mentora Sergeja Gerasimova. (31.12.2015)