Andrej Rublev

Nemám chuť psát tento komentář, protože se obávám, že bych se mohl opakovat. Byl ale předem "objednán", takže splichtím pár vět, ve kterých se pokusím naštvat většinu uživatelů :-) Za prvé musím říct, že po dosledování jsem chtěl umřít. Ještě nevím, jestli to mám brát positivně či ne, takže tomu nechám neutrální hodnotu. Tenhle typ filmů, jako je Markéta Lazarová nebo právě Andrej Rublev, jdou zcela mimo mě. Přijdou mi odtažité, neosobní, rozhárané a samozřejmě - nezábavné. Ani na vteřinu se mi bohužel nestalo, abych přestal myslet na to, že sleduji film. Zapůsobilo na mě několik velmi povedených záběrů, převážně na stylového Rubleva v kápi, zaujaly dialogy (především na začátku), naštvalo mě týrání koní a pobavily některé kruté pohledy na poslední výdechy těžce zraněných lidí. Hudby jsem si takřka nevšiml, samozřejmě vyjma konce, kde na mě zapůsobila dojmem těžce účelovým. Tyhle filmy nechápu, a proto slibuji, že se jim do budoucna budu snažit vyhýbat... (02.11.2006)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Viděno v 205 minutové verzi. Obvykle nemám rád filmy takové délky, protože nedokáží naplnit smysluplně děj a nuda se dostaví v závěsu. Andrey Rublyov je jedna ze světlých výjimek a i když příběh je prostý, film jsem sledoval se zájmem. Děj je rozdělen do několika na sebe navazujících segmentů. Hlavním hrdinou je mnich Andrey, který se vydává do Moskvy malovat vnitřní prostory kostela. Tady se toho moc nestane, většinou se mluví o náboženství a o životu. V dalších částech jde ale cítit, jak moc Tarkovskij vyspěl jako filmař. Jeho dosavadní filmy byly spíše o několika málo lidech a kulisy nehrály větší roli. V prostřední části jsem měl naopak pocit, jako bych sledovat zrod velkofilmů, tak krásně je natočen nájezd Tatarů na ruské městečko. Syrové, reálné, atmosferické. Někdy máte pocit, že nebylo moc dbáno na to, jestli se někdo zraní nebo ne. Následuje krátká část s Andreyem, který se zavázal slibem mlčenlivosti poté, co zabil jednoho z nájezdníků. Poslední část věnovaná stavění zvonu už s předchozím dějem souvisí minimálně. Atmosférou a svým pojetím mi film hodně připomínal díla Ingmara Bergmana. (11.05.2014)

Andrej Rublev není jen tak obyčejný žviotopisný historický film. Mnohem více, než na život Andreje Rubleva se zaměřuje na vykreslení života V Rusku 14-tého století. Pomáhá chápat ruskou historii a popisuje události, které formovaly tvrdou náturu ruského národa. Byla to doba, kdy víra znamenala vše a zároveň nic, kdy lidský život neměl téměř žádnou hodnotu. Myslím, že Andrej Rublev by mohl klidně sloužit, jako sociologické sonda té doby a to i přesto, že se režisér nevzdal uměleckých postupů. Rublevův život je snímán jen jako podružný sled událostí a na prvním místě jsou dějiny. Nájezd Tatarů na ruské městečko je pojat krutě a to i bez nějakých velkých filmových efektů a filmové krve. Působivé. Jen je mi líto pobíhající hořící krávy a koně spadlého z věže, jež evidentně polámal nohy, než ho kdosi probodl kopím. (13.11.2005)

První významný Tarkovského film a můj hluboký divácký zážitek. Obrazy ze staré Rusi, syrové, kruté a zároveň produchovnělé a krásné. Můj vztah k ruské kultuře si prošel cestu od přesudků a naprostého odmítání všeho ruského vo vremja socializma, až po obdiv a niterný vztah k ruskému historickému, literárnímu i filmovému odkazu v čase dospělosti. (25.02.2013)