Ivanovo dětství

Román Ivan od Vladimira Bogomolova se po jeho vydání v roce 1957 pokusilo zpracovat neúspěšně několik tvůrců, na doporučení Michaila Romma poté byla režie adaptace svěřena čerstvému absolventovi Gerasimovovi všeruské státní univerzita kinematografie- Andreji Tarkovskijmu. Právě Ivanovo dětství bylo v roce 1962 režijním debutem tvůrce, který je sem tam označován jako ruský Stanley Kubrick. Už u svého debutu ovšem Tarkovskij projevil lyrický rukopis a už tehdy se jeho pojetí neshodovalo s vizí sovětského režimu. Právě Ivanovo dětství odstartovalo kariéru významného filmaře.   Stejně jako pozdější Tarkovskijho filmy jako Andrej Rublev, Stalker či Solaris Ivanovo dětství vtahuje nejen obrazem, ale i obsahem. Do větší míry jde o film vděčnější, protože na rozdíl od pozdějších Tarkovskijho filmů trvá Ivanovo dětství pouze lehce přes hodinu a půl, na pozdějšího Tarkovskijho filmy, které někdy dosahovali délky až 3 hodin tedy nedosahuje. Sám Tarkovskij prohlásil, že Ivanovým dětstvím chtěl sdělit svou nenávist k válce a adaptaci románu Ivan, kde je protagonistou malý chlapec si zvolil právě proto, že dětství nejvíce kontrastuje s válkou.   Sám Tarkovskij prohlásil, že byl se svým režijním debutem nespokojený, především kvůli faktu, že by některé scény nejradši pozměnil. Přesto už tehdy svým debutem zaujmul například Ingmara Bergmana, mnoho pozdějších filmařů prohlásilo, že je v jejich tvorbě inspiroval právě Tarkovskijho debut a došel si pro Zlatého lva na Filmovém festivalu v Benátkách. Ivanovo dětství je filmovou poezií, k té má ostatně blízko i zbytek Tarkovskijho tvorby. Události ve filmu Ivanova dětství jsou sice tragické, přesto jde o nádherný film.   Už tehdy se dalo poznat, že se Tarkovskijho tvůrčí styl vymyká klasickým postupům s filmovou řečí. Prací se střihem, záběry a a dalšími tvůrčími postupy. I díky ním se Ivanovo dětství nejspíš ve světě dočkalo tak výrazného úspěchu, o to ohromující je, že svůj režijní debut skutečně Tarkovskij v Sovětském svazu natočil po svém i když mu bylo jasné, že následky na sebe později nenechají čekat. Tarkovskij se tehdy nestal ´´ zrádcem ´´ poprvé, i tak si ovšem tvůrci uvědomovali, že jde o protiváhu těch nejtalentovanějších zahraničních režisérů.   Jde možná brát částečně jako poklonu, že jde o nejnormálnější Tarkovskijho film, což ovšem neznamená, že by v Ivanově dětství ten později Tarkovskij nebyl znát. Už zde je ostatně poznat jeho práce se symbolikou i právě uchopení se obsahově silné látky, které se díky němu dočkává výborné vizuální stránky. Kamera Vadima Jusova je nádherná, její krása přímo kontrastuje s peklem, které se odehrává v rámci děje. Tarkovskij se v průběhu skutečně projevuje jako člověk, který nenávidí válku a chce jí prodat v té nejhnusnější podobě, jeho poetický cit se ovšem nikdy neztratí a jde o jeden z nejsilnějších protiválečných filmů všech dob.   Portrét dětství a války, výrazné prvky surrealismu snažící se o zachycení pocitů a myšlenek, experimentálně funkční filmařské postupy a především skutečně obrazově i pocitově silný zážitek, který z Tarkovskijho prvního filmu jeden z nejpozoruhodnějších filmových debutů v historii. Společně s Andrejem Rublevem nejspíš vrchol Tarkovskijho tvorby, který tomuhle talentovanému filmaři sice nezabránil v docela obtížném (a předčasně zakončeném) osudu, přesto ovšem odhalil jeho bravurní filmařské schopnosti. Na film s tragickými událostmi se tak paradoxně vzpomíná poměrně pozitivně...... (16.11.2021) (méně) (více)