Nostalgie

S Tarkovského filmami týmto končím. Nerozumiem mu a nevidím najmenší dôvod, aby som sa snobsky skláňal pred jeho filmovým géniom. Je to podobný pocit, aký mám pri niektorých Felliniho filmoch. Sú to režiséri, ktorí sú príliš sebastrední na to, aby si uvedomili, že je tu aj nejaký divák, ktorému má byť ich výtvor určený. Nevidím to na odpad, pretože viacero obrazov, práca so svetlom a kamerou je pozoruhodných. Ale naladiť sa na problémy a duševný svet hrdinov sa mi nepodarilo. Dokonca som pri mnohých scénach mal pocit, ako keby si režisér povedal, že tento obraz bude vyzerať intelektuálne, umelecky, to tam nechám. Dojem samoúčelnosti a snahy o efekt mi prebíjal všetky ostatné dojmy. Takže Tarkovského prenechám divákom, ktorí mu rozumejú. (15.11.2016)

Andrej Tarkovskij je režisérským mágem, zejména pokud jde o vizuální stránku a zpracování filosofické hloubky tématu (jeho sci-fi Solaris patří mezi moje nejoblíbenější filmy vůbec), Tonino Guerra patřil v té době již dávno k renomovaným scenáristům (majíc na kontě i takové skvosty jako Ctihodné mrtvoly) a Oleg Jankovskij i Erland Josephson jsou vynikající herci. Nicméně sešlost kvalitních tvůrců před a za kamerou dávající vzniknout sérii osobitých scén mi nepostačí, schází-li filmu příběh (který třeba zmiňovaný Solaris i navzdory velmi pomalému tempu má), případně alespoň náznaky napětí. Byl jsem připraven na film založený na komorním rozjímání, měl na to čistý nerušený klid v správné náladě a těšil se na téma cesty po stopách starého skladatele i básnika. Bohužel značná část zpracování mne spíše nudila, než aby vyvolávala výraznější emoce a ani ten styl zde již nedokážu považovat za tolik originální, protože mám dojem, že pan režisér hodně vykrádá sám sebe z předchozích filmů a takřka identický vizuál předvedl již v Stalkerovi. Škoda, že si Tarkovský alespoň jednou, dvakrát nevzpomněl během natáčení i na diváka, výsledek na mne navzdory všem kladům působí poněkud roztříštěně a nerad to říkám, ale v některých scénách až samoúčelně (to zejména závěr s Jankovského nekonečnou procházkou v opuštěném prostředí se svíčkou v ruce). . . . Takže, abychom si z Nostalgie alespoň něco zapamatovaly, zopakujeme si tu anekdotu, jo? Jeden člověk zachraňuje druhého z velké bažiny. Nasazuje při tom vlastní život. Pak oba leží u bažiny a vzdychají. Nakonec se ten zachráněný zeptá: "Cos to udělal?" / "Co asi? Zachránil jsem ti život." / "Ty hlupáku! Já tam žiju!" :-) :-) 55% (26.04.2020)

Nostalgia je počiatkom poslednej dekády tvorby Andreja Tarkovského. Tento film je pomalejší ako predchádzajúce režisérove snímky a miera poetickosti a symbolizmu značne prevyšuje mieru vypovedaného. Toto je jeden z tých filmov, ktorý ukazuje omnoho viacej ako sa dá vidieť. Aj napriek značnej miere vizualizácie, ktorá je pre Tarkovského typická, je film viacej o pocitovosti. Základom filmu je samota. Hĺbanie nad otázkami života a smrti, nad ktorými každý z nás rozmýšľa. Do protipólu sú to postavené dva svety ako večne kontrasty ľudského života. Svet reálny a svet imaginárni, pretína sa tu minulosť s prítomnosťou a v nemalom rade je to aj o domove a význame pre život jednotlivca, ktorý sa nachádza v cudzine. Vo svete tam vonku. Neistý a stále hľadajúci. Film je hlavne v strednej časti vďaka pomalosti a dĺžke jednotlivých záberov nudnejší, čo vyvodzujem zo značne dospelejšieho, precíznejšieho spracovania, do ktorého som nedokázal pri pozeraní dospieť. Film vďaka symbolizmom, myšlienkam, ktoré prezentuje v dialógoch a monológoch a v lokáciach, ktoré sú zaplnené prázdnotou, alebo vodou a ďalšími symbolmi, je ťažko uchopiteľný a ťažko spracovateľný. Mám pocit, že film je podstatne hlbší a komplexnejší na významy, než som dokázal pochopiť. Mal som pocit, že len kĺžem po hladine a že som sa nedokázal skutočne do príbehu ponoriť. Obhliadnuc od toho sa jedná o ukážku poctivého filmárstva, ktoré dokáže zanechať dojem a ktoré je baladické a vo svojej jednoduchosti úžasné. (08.08.2011)

Těžký snímek, ke kterému si musí každý divák vytvořit vlastní vztah a najít svou cestu. Tak jako u většiny Tarkovských snímků. I tady se děj vleče pomalu, ale díky nádherným kamerovým kompozicím doslova fascinuje a hypnotizuje. Bez hudby a bez nějakého zbytečného vysvětlování. Přebíhání z barevných částí do černobílých má vyloženě onu magickou, melancholickou a nostalgickou atmosféru, kdy se hlavní hrdina vrací tam, kde mu bylo nejlépe. Závěrečný přechod bazénu svaté Kateřiny se svíčkou a následný poslední záběr má úplně mystickou auru a poetiku. Je to opravdu zvláštní kus, ale přijít mu na chuť vyžaduje obrovskou trpělivost. (15.07.2019)

Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje. (25.02.2013)