Nostalgie

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)

Andrej Tarkovskij i v Nostalgii potvrzuje svoji genialitu v aranži dlouhých záběrů. Skvělé kompozice jízd a naprosto výborné využívání jedné jízdy v obou směrech, které navíc ruský režisér vždy dokáže zajímavě ozvláštnit. Kdybych měl ale celý film zhodnotit jedním slovem, bylo by to asi "COŽE?". I tak mě ale Nostalgie nenudila ani minutu. (15.02.2010)

Život, to jsou vlastně strašně jednoduché počty. Jedna a jedna je...zase jedna. Nostalgie je velmi důležitá, drží v nás jistou dávku naděje, dokáže živit naše touhy a připomíná to dobré, možná i nejlepší, co jsme v životě měli a stále máme. Do duše své lze kdykoli nahlédnout jak do otevřené knihy, má-li člověk odvahu. Může spatřit čirou prázdnotu nenaplněného života, ve které marně hledá střípky svých nadějí, nebo naopak nalézá živou vodu, inspiraci, jež všechno mění. Člověk najednou začíná chápat, kde je jeho pravé místo, proč je zde, a začíná i konat...mění se v blázna, jenž se naivně snaží přejít vodu se svíčkou v ruce. Snaží se žít. Skutečně miluji ten pocit, když od filmu dostaneš přesně to, co čekáš a zároveň ještě něco navíc...duševní bonus. Fantastické, inspirativní dílo od geniálního filmového umělce. (13.11.2016)

Jsem na sebe pyšná, vydržela jsem celé dvě hodiny, pět minut a třicet pět sekund mého prvního setkání s Tarkovským a troufám si tvrdit, že i posledního. Z filmu vyzařuje klid, který plíživě nahrazuje neidentifikovatelná forma šílenství, dosahující až hypnotického účinku na diváka, který přichází o svobodnou vůli a není schopen vypnout přístroj, který na něj působí silou statické kamery, věčného přítmí a protisvětla, naaranžovaných kompozic, mlhou, provazovým lijákem, plynoucí vodou, slovy, zhmotnělými zvuky dějů a psího dechu v polomrtvém lázeňském městě, kde se stopařům cizích vzpomínek nevyplatí ani sundat si kabát ... Nepochopené menu, nestrávené sousto a neukojený hlad. (12.03.2013)

Poslední týdny jsem přímo zabořená v literatuře českých exulantů a jejich niterných pocitech zoufalství z toho, že jsou všude jinde, jen ne doma. Někteří svou bolest na stránkách přímo vyřvou, jiní se stáhnou do sebe. Tarkovský toto téma zpracovává po svém. Snové pasáže se střídají s reálnými a nekonečné obrazy se vlečou stále dopředu (až je to k nevíře, že se ten obraz hýbe...dokonce se tam i mluví...). (12.07.2005)