Nostalgie

Uhrančivá prohlídka Tarkovského duševní galerie, ve které promlouvají smutné obrazy jeho snů, myšlenek a stesku po rodné vlasti. Moje oči s úžasem naslouchaly a já se nechala unášet tímto vnitřním vesmírem, kde jako vládnoucí element figurovala voda a nespočetné variace světla. Natolik ohromující, že jsem neměla vůbec potřebu všem jeho symbolům do puntíku rozumět. (22.11.2011)

Těžký snímek, ke kterému si musí každý divák vytvořit vlastní vztah a najít svou cestu. Tak jako u většiny Tarkovských snímků. I tady se děj vleče pomalu, ale díky nádherným kamerovým kompozicím doslova fascinuje a hypnotizuje. Bez hudby a bez nějakého zbytečného vysvětlování. Přebíhání z barevných částí do černobílých má vyloženě onu magickou, melancholickou a nostalgickou atmosféru, kdy se hlavní hrdina vrací tam, kde mu bylo nejlépe. Závěrečný přechod bazénu svaté Kateřiny se svíčkou a následný poslední záběr má úplně mystickou auru a poetiku. Je to opravdu zvláštní kus, ale přijít mu na chuť vyžaduje obrovskou trpělivost. (15.07.2019)

S Tarkovského filmami týmto končím. Nerozumiem mu a nevidím najmenší dôvod, aby som sa snobsky skláňal pred jeho filmovým géniom. Je to podobný pocit, aký mám pri niektorých Felliniho filmoch. Sú to režiséri, ktorí sú príliš sebastrední na to, aby si uvedomili, že je tu aj nejaký divák, ktorému má byť ich výtvor určený. Nevidím to na odpad, pretože viacero obrazov, práca so svetlom a kamerou je pozoruhodných. Ale naladiť sa na problémy a duševný svet hrdinov sa mi nepodarilo. Dokonca som pri mnohých scénach mal pocit, ako keby si režisér povedal, že tento obraz bude vyzerať intelektuálne, umelecky, to tam nechám. Dojem samoúčelnosti a snahy o efekt mi prebíjal všetky ostatné dojmy. Takže Tarkovského prenechám divákom, ktorí mu rozumejú. (15.11.2016)

Film, ktorý treba vidieť minimálne dvakrát. Trakovskému sa podaril husársky kúsok. Jemu sa totiž podarilo zobraziť Taliansko ako Zónu. Asi z toho Taliani veľkú radosť nemajú, Nostalgia rozhodne nepôsobí ako reklama cestovnej kancelárie. No a teda ak sa tu Tarkovskij vyjadruje pomocou obrazu a množstva symbolov, ako má vo zvyku, tak mi nedá spať onen nápis na stene 1+1=1. Sovieti vymysleli rovnicu 1+1=3, kde dva nesúvislé obrazy dostali spojením nový význam, ako by to fungovalo v takomto prípade, je ťažšie určiť. Obrazy majú každý jeden význam a spolu majú ten istý význam? Kľúčom sú teda symboly. Voda vs. oheň, história vs. prítomnosť, domov vs cudzina, hudba vs. maliarstvo vs. poézia vs. architektúra, realita vs. predstava, atď. (08.04.2015)

Poté, co jsem s otevřenými ústy a zatajeným dechem dosledoval tento film, jsem si přečetl (tady i jinde) názory, že Tarkovský prý natočil lepší filmy, nebo že tohle je dokonce ten jeho nejslabší. To mě trochu vyděsilo, protože pokud by existovala mistrovská díla většího kalibru než Nostalgie, pravděpodobně by mě během (nebo po) jejich sledování museli odvést na ambulanci. Tarkovský je prostě tvůrce mimo jakékoli kategorie; budu opakovat ostatní, ale neznám jiného režiséra, jehož filmy by na mě účinkovaly tak silně a tak spolehlivě. Je neuvěřitelné, kolik krásy se tady vyskytuje průměrně na jeden záběr, kolik skvostných scén, pro které by většina filmů zabíjela, je tady jen tak, někde vprostřed. A pak přijde konec, který vás uzemní, protože byste nečekali, že může přijít ještě něco víc nádherného. Jsem asi v skrytu duše melancholik, protože miluju nostalgii, miluju ten pocit něčeho ztraceného, ale zároveň dosažitelného, jenže jen zprostředkovaně, ve fantazii nebo jinak. Přesně to se tady vyskytuje v maximální koncentraci, počínaje šedou skvrnou ve vlasech hlavního hrdiny, po fantastické (sépiové a černobílé) flashbacky, kde největší mrazení v zádech vyvolá v dálce a jen tak mimochodem zabraná postava anděla. Minulost, přítomnost a budoucnost tady kolabují v jedno (1 + 1 = 1), stejně tak jako realita, sny a vzpomínky. Narativně vyprázdněný klenot, který někteří budou pro jeho pomalost proklínat, ale já ho budu ze stejných důvodů zbožňovat. (06.12.2013)