Oběť

Posledná výpoveď Tarkovského, ktorá zakončila tvorbu tohto znamenitého a osobitého tvorcu sa nesie vo veľmi zvláštnej atmosfére. Prirovnal by som ju k Andrejovi Rublevovi, pretože duchovno, pokoj, láska a obeta je prítomná v každej jednej scéne a pritom je film pomalejší, myšlienkovo komplexnejší a symbolicky chudobnejší. Čo nepovažujem za chybu. Priamočiarejší príbeh je tentokrát podaný umiernenejším spôsobom aby každý čin hrdinov a aby každé slovo, ktoré počas celého filmu prednesú, malo stonásobne väčšiu váhu akú by malo bez toho. Tarkovský si tu pohráva s mysticizmom a vierou a mieša ich v dokonalej paralele, čo má za následok, že od filmu sa nedajú v tom dobrom slova zmysle odtrhnúť oči. Každé slovo má osobitú váhu a svoje miesto v príbehu – rovnako aj vyvrcholenie, ktoré patrí k jedným z najkrajších v Tarkovského tvorbe. Obeť, pre mňa predstavuje rovnaký vrchol filmového rozprávania akým pre mňa bol Rublev a Stalker. Dokazuje že Tarkovský patril k veľkým filmových režisérom, ktorému sa dostalo na sklonku života toho privilégia točiť aj v zahraničí a ktorý bol schopný preniesť svoj špecifický štýl ďalej – za hranice ZSSR. Obeť je krásnym filmom, ktorý je vizuálne a myšlienkovo úchvatný a ktorého výpovedná sila je zarážajúca. Naozaj znamenitý zážitok. (08.08.2011)

Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/ (02.12.2011)

Tento duševně apokalyptický testament je velmi náročným soustem na konzumaci i trávení. Tarkovskij s vědomím blížící se smrti již pravděpodobně prozřel, kterým směrem vede jeho cesta k bohu a vyzpovídal se naposledy pozemskému světu o svém smíření, o nalezení duchovního smyslu bytí, o víře, o významu obětování. Tentokrát nejen velkolepě obrazově, ale zvláště hojně verbálně. Zanechal kryptický vzkaz nastupujícím pokolením a teď už je jen na každém z nás, jestli mu otevřeme svou mysl. (24.11.2011)

Reziser Andrej Tarkovskij /Yvanovo Detstvi, Zerkalo/ natocil svoj posledny film, ktory sa menoval Offret. Ako je u Tarkovskeho dobrym zvykom, film ma mnoho vyznamov a je mimoriadne tazky na pochopenie. Na zaciatku /aj na konci/ zaznie Bachova aria Erbarme dych, mein Gott, az potom sa rozbehne kvalitna filmarska jazda. Nesnazim sa pri filmoch xmrti sa ufilozofovat nad kazdou jednou scenou, ktoru natocil reziser a ani nefylozofujem nad kazdou jednou scenou, ktora je vo filme, proste som len nasadol na filmovu jazdu a nechal sa unasat kvalitnou, ba dokonca genialonou filmarinou. Preto nedavam 5 hviezd, lebo som sa zase nesnazil pochopit kazdu jednu scenu a ani som kazdu veru nepochopil. A som na to hrdy! pri tomto Tarkovskeho filme mi nesedi caste kecanie hlavnych postav, teda som zvyknuty, ze vela sa keca povedzme u Hitchcocka alebo u Truffauta, ale u Tarkovskeho ne. Mne teda toto caste vypravanie sa teda nesedi. Tarkovskij pri toceni Offretu dokonca musel sa na cosi pytat svedskej armady, ktora mu povolila tocit na mieste B, a nie na mieste A, ako to chcel Tarkovskij. Bojler! Poziar na konci filmu sa tiez velmi nepodaril, na prvykrat to nevyslo, preto sa dom musel postavit este raz a znovu zaplait. Koniec Bojlera! Herci ako Erland Josephson /Prsi nam na lasku 1946, Vargtimmen 1968/ hral na urovni a veril som mu herecky vykon, Susan Fleetwood /Persuasion 1995, Souboj Titanu 1981/ bola proste vyborna. Mentalitou sa mi film zdal byt rusky. 85 % (15.03.2016)

Je to sice uplne stejne uspavaci material jako Nostalgie a Zrcadlo, nicmene Sacrifice ma jednu dost zasadni vyhodu - naprosto dechberouci kompozici, kterou by tomu mohl zavidet i Kubrick. To co se odehrava v jednotlivych zaberech je tak neskutecne promakane, herci se symetricky rozestavuji na centrimetr presne tam kam maji, tam kde zrovna nikdo nestoji se presne exhibuje nejaky konkretne vybrany objekt atd. Dalo by se to brat jako zfilmovane photoalbum. Skoda, kdyby me celkova nezazivnost tak nenudila, mozna bych byl i dostatecne aktivni k vnimani te Tarkovskiho tradicni filozoficke party. 6/10 (04.04.2010)