Oběť

Reziser Andrej Tarkovskij /Yvanovo Detstvi, Zerkalo/ natocil svoj posledny film, ktory sa menoval Offret. Ako je u Tarkovskeho dobrym zvykom, film ma mnoho vyznamov a je mimoriadne tazky na pochopenie. Na zaciatku /aj na konci/ zaznie Bachova aria Erbarme dych, mein Gott, az potom sa rozbehne kvalitna filmarska jazda. Nesnazim sa pri filmoch xmrti sa ufilozofovat nad kazdou jednou scenou, ktoru natocil reziser a ani nefylozofujem nad kazdou jednou scenou, ktora je vo filme, proste som len nasadol na filmovu jazdu a nechal sa unasat kvalitnou, ba dokonca genialonou filmarinou. Preto nedavam 5 hviezd, lebo som sa zase nesnazil pochopit kazdu jednu scenu a ani som kazdu veru nepochopil. A som na to hrdy! pri tomto Tarkovskeho filme mi nesedi caste kecanie hlavnych postav, teda som zvyknuty, ze vela sa keca povedzme u Hitchcocka alebo u Truffauta, ale u Tarkovskeho ne. Mne teda toto caste vypravanie sa teda nesedi. Tarkovskij pri toceni Offretu dokonca musel sa na cosi pytat svedskej armady, ktora mu povolila tocit na mieste B, a nie na mieste A, ako to chcel Tarkovskij. Bojler! Poziar na konci filmu sa tiez velmi nepodaril, na prvykrat to nevyslo, preto sa dom musel postavit este raz a znovu zaplait. Koniec Bojlera! Herci ako Erland Josephson /Prsi nam na lasku 1946, Vargtimmen 1968/ hral na urovni a veril som mu herecky vykon, Susan Fleetwood /Persuasion 1995, Souboj Titanu 1981/ bola proste vyborna. Mentalitou sa mi film zdal byt rusky. 85 % (15.03.2016)

Posledným filmom, ktorý za svoju dlhú režisérsku kariéru Tarkovsky natočil je Obeť(Offret). Fakt, že v čase jeho natáčania už vedel, že ho čoskoro čaká neúprosná smrť len vybičoval jeho kreativitu a schopnosť vytvorenia atmosféry intelektuálneho existencionalizmu ako ju ja rád nazývam. Rozpráva príbeh profesora, ktorý prechádza krízou. Spolu s rodinou a súrodencami trávi víkend v opustenej izolovanej rezidencii, kde sa stanú obeťami bezmocne čakajúcimi na koniec sveta v apokaliptickej nukleárnej katastrofe, ktorá je vo filme vyobrazená len vo forme preletu pár lietadiel a hlasu z televízie. Jej najmarkantnejším znakom je však hysterická agónia strachu a beznádeje, ktorou si každá z postáv svojou vlastnou cestou prechádza. V záujme záchrany sveta sa profesor vyberie za tajomnou Islandskou čarodejníčkou, ktorá pracuje v ich rezidencii ako slúžka. Kvôli záchrane sa s ňou vo forme symbolickej spoločnej levitácie vyspí a svet sa vráti do pôvodného stavu. No to nie je všetko čo musí urobiť. Je potrebné aby obetoval celý svoj predchádzajúci život a hodnoty, ktoré v ňom vyznával. A tak v očisťujúcom akte deštrukcie končí ako prípad pre psychiatriu z choro racionálneho uhľa pohľadu ostatných smrteľníkov bez vedomia kam až táto slepá viera v ideu človek-boh môže viesť. Ďalšou z legendárnych scén sa stáva úmyselný požiar domu a jeho zhorenie do tla, ktoré vytvára pozadie emocionálnej scéne očisty. Je dôležité poznamenať, že vo svojom štábe mal Tarkovsky veľa ľudí z pôvodného štábu Bergmana a tak symbolicky vyznieva aj fakt, že film bol produkovaný vo Švédsku. To dodalo filmu určitý Bergmanovský nádych. Keď by som mal pomenovať jednu základnú tému, ktorú tu rozvíja, bol by to súboj striktnej racionality s nelogikou sveta bez rigidných zásad fyzikálnych zákonov a spirituality. Dôležitým motívom je dieťa symbolizujúce znovuzrodenie a premenu starého skostnatelého na vitálne a mysľou otvorené. Symbolicky vyznieva fakt, že posledná scéna predstavuje záber na dieťa snažiace sa o zázrak oživenia starého vyschnutého konára zapichnutého do zeme(v exile žijúci Tarkovsky, teda vytrhnutý zo svojich koreňov Ruských, umierajúci v procese zázraku znovuzrodenia života), pričom prvá scéna jeho úplne prvého filmu zobrazuje mladého Ivana stojaceho pri mladom zdravom stromčeku v rodnom Rusku. (19.04.2008)

Příjemná změna v Tarkovského filmografii, i když i zde je velmi mnoho různých jeho "trademarků". Příběh je překvapivě dost...příběhovitý a nejedná se jen o film o pocitech, vizích a monolozích, což mě překvapilo, bohužel, toto vše platí jen pro první půlku, druhá je naprosto odlišná a hlavní postava Alexander se chová naprosto nevysvětlitelně..nerozumím tomu.. Nicméně koukalo se mi na to dobře, lehčeji, než na většinu ostatních jeho filmů. (04.06.2008)

Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/ (02.12.2011)

Musím se přiznat, že Zónu miluju – „nostalghicky“ samozřejmě. Nejenže informace na tomto řekněme blogu potěší srdce každého fanouška filmového umění, ale od té doby, co vydávají ve spolupráci s Aerofilms i DVD, nezná moje spokojenost mezí. Nedávno potěšili vydáním Nebe nad Berlínem, začátkem února pak dvojdiskem s Tarkovského Obětí. Film, jenž je režisérovou labutí písní, trvá 143 minut – nejenže se totiž můžeme nechat okouzlit dlouhými meditativními záběry (za kamerou stál Sven Nykvist), ale i dialogy a monology nabízejí opravdu hutnou porci témat k zamyšlení. Není divu, Tarkovský se pokusil o jakýsi sumář svého pohledu na život, na smrt, lásku a obětování. Dvojdisk stojí 650 Kč a dá se koupit na těchto stránkách. První disk obsahuje především film. Trvá zhruba minutu, než se načte menu, a najdeme zde možnosti nastavení, jako jediný bonus textové biografie herců a tvůrců a film v letterboxovém formátu 4:3 (1,85:1) se zvukem švédským v DD 2.0 a českými titulky. Druhý disk pak obsahuje dva bonusy, jež se tematicky k filmu vztahují. Dokument Režie Andrej Tarkovský trvá 97 minut, formát obrazu je 4:3, zvuk švédský DD 2.0 a titulky české. Velká část dokumentu se věnuje právě natáčení Oběti, uvidíme mnoho dění z místa natáčení, ale i snad jedny z posledních záběrů nemocného režiséra a jeho rozhovory. Druhý dokument – Sätta ljus – má 47 minut (a stejné technické specifikace) a věnuje se natáčení Oběti z hlediska kameramana a osvětlovačů a dalších technických profesí na place. Nutno ještě dodat, že jak technickým provedením, tak velkou péčí o dokonalý překlad titulků, potěší i tento disk milovníky díla Andreje Tarkovského. (30.08.2019)