Solaris

Film s velmi specifickou "znepokojivou" atmosférou - co chvíli mě napadalo, že kdyby Tarkovskij někam nastrčil "lekací" scénu/y s nějakým monstrem, možná bych zažila menší srdeční příhodu - tak hutná ta atmosféra Solarisu je! S maximálním hodnocením bych možná bývala chvilku váhala, kdyby ovšem snímek neměl naprosto skvostný závěr... (15.11.2006)

Ruská odpoveď alebo skrátka protiváha na ultra modernú legendárnu perfekcionistickú 2001:Vesmírnu Odyseu DUA režiséra Stanleyho Kubricka a spisovateľa Arthura Charlesa Clarka,týchto intelektuálov striedajú iní,podobní intelektuáli,ktorí svoju víziu preniesli na planétu Solaris,na ktorej je mimozemská inteligencia,kde je akurát psychológ Kris Kelvin(perfektný Donatas Banionis ),ktorý sa tu stretáva so svojou tragicky zomretou ženou... Aby som nezabudol spomenúť týchto dvoch pánov,ktorí sa týmto vyššie uvedeným pánom vyrovnávajú svojou originalitou,sú to režisér Andrej Tarkovskij,kde zisťujem,že sledovať jeho snímky je tvrdý oriešok+spisovateľ Stanislaw Lem. PS:REMAKE som nevidel,netúžim po tom,lebo Stevena Soderbergha extra nemusím,nejak sa mi zdá,že originál považujem za jeden z najdôležitejších science-fiction vôbec,kde sa venovať tomuto druhému pokusu sa mi zdá nelogické. (15.10.2014)

Film pro druhé setkání s ruským velikánem jsem znovu pečlivě vybíral a znovu narazil. Teď už je mi jasné, že utahanost nebyla problémem jen Stalkera, je to problém Tarkovského jako režiséra. Díky pomalým tahům kamery a mlčícím hercům sice vždy vykouzlí slušně tajemnou atmosféru, ale jeho filozofování nemá divák za co chytit a začne se nudit. Solaris vlastně není vůbec o vesmíru. Z těch pár vět, co jsem pobral, můžu říct, že je to film o smyslu lidského bytí, poznání a lásce. Témata zajímává pro širší publikum, ale jejich prezentace je tak nestravitelná, že jsem projekci musel rozdělit do čtyř dnů. Což určitě neznačí ideální filmový zážitek. Hledání perly v Tarkovského filmografii tedy pokračuje dál. (09.07.2012)

Až někde zase uvidím slovo "mnohovýznamové", a u toho hodnocení uživatelů v topce pohybující se od 1 do 5, představím si tempery rozpouštějící se ve vodě, snímané v makru, záběr opakovaný asi osmkrát, a půjdu od toho pryč. Mám rád sci-fi, které mají myšlenky, a Solarisu ji odepřít nehodlám, zpracování ale vázne. Beru kameru a chvílemi jsem záběry i oceňoval, ale děj je katastrofa a nuda vás dožene až k tomu, kdy budete vzpomínat na úvodní záběry z přírody, kde se sice nic nedělo (a vy jste nadávali, že se nic neděje), ale aspoň tam bylo něco. Pouštěl jsem si ten film v originále (kvůli atmosféře), ale doukal v dabingu z Řitky, a nic se na tom nezměnilo. Solaris (a stále častěji sovětská filmografie jako celek) není můj vesmír. (17.08.2014)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)