Solaris

Film pro druhé setkání s ruským velikánem jsem znovu pečlivě vybíral a znovu narazil. Teď už je mi jasné, že utahanost nebyla problémem jen Stalkera, je to problém Tarkovského jako režiséra. Díky pomalým tahům kamery a mlčícím hercům sice vždy vykouzlí slušně tajemnou atmosféru, ale jeho filozofování nemá divák za co chytit a začne se nudit. Solaris vlastně není vůbec o vesmíru. Z těch pár vět, co jsem pobral, můžu říct, že je to film o smyslu lidského bytí, poznání a lásce. Témata zajímává pro širší publikum, ale jejich prezentace je tak nestravitelná, že jsem projekci musel rozdělit do čtyř dnů. Což určitě neznačí ideální filmový zážitek. Hledání perly v Tarkovského filmografii tedy pokračuje dál. (09.07.2012)

Úžas! Asi dvakrát sa pristihujem pri duševnom premiestnení na onu vesmírnu stanicu, ktorej útroby a čudesná posádka hypnotizujú môj mozog do najkrajnejších sfér prijímacie radiácie. Znepokojenie, núdza, blúznenie, ale aj hypotetické rečnenie či zakódované prihováranie sa jeden k druhému. Chovanie tamojších vedcov ozaj odpovedajúce - úzkoprsé, stiesnené a náladovo premenlivé. Poznačení láskou k žene a citovým rozpoložením Tarkovskij na plátno otláča svoj (mierne modifikovaný) autorský rukopis, kompozícia obrazu je fenomenálna a narábanie s tichom vyvoláva vábivé mystično na ktoré pristupujem hneď od odlepenia sa od Zeme. "Solaris" netrpí dĺžkou, to recipient trpí neschopnosťou pohltiť tento umelecký smaragd. "Solaris" není iba filozofickým sci-fi opusom, je tiež nenútenou modlitbou pre tvora s dávkou sebareflexie a existenciálneho opytovania sa. (03.03.2010)

Moje druhé setkání s Tarkovskym dopadlo dobře. I když jsem hlavní myšlenku či účel tohoto filmu uplně na 100% nepochopil stále se mi to zamluvalo. Je to hlavně zásluha Tarkovského režie, která je až hypnotická. Navíc mistr režisér dokáže skvěle kočírovat své herce. Jen škoda nudnějšího úvodu, protože film mě pohltil až asi po 45 minutách. Solaris je silné dílo, které opravdu hodně doporučuji. (15.10.2005)

,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) (26.09.2018)

Plynú pomaly. Všetky Tarkovského plynú pomaly. Záber pomaly padajúceho žltého lístka, ktorý po dopadnutí rýchlo berie tečúca bystrinka a vlniace sa riasy pod vodou lemujú úvod a dom na ostrove v toku mora Solarisu zase záver. Množstvo symbolov, rozlične kolorovaných záberov, rozdelenie filmu na dve polovice – prvá sa odohráva na idylickom vidieku a čiastočne v šialene futuristickom meste, druhá na vesmírnej lodi, ktorú prestúpil duch zániku s voľne sa povaľujúcimi kusmi zariadenia, neopravovanými hadicami, apatickými členmi posádky – a to len preto, že sa im zhmotnili ich predstavy – jeden sa dokonca zabil. Ozaj sú naše predstavy o druhých ľuďoch tak desivé ? Možno nie. Možno len prší na poznanie. Pokora a pokánie – možno to chýba. Tarkovskij nastoľuje veľa otázok, a nedáva veľa odpovedí. Možné interpretácie necháva na prijímateľa. (21.09.2004)