Stalker

Stalker byl poslední snímek, který Tarkovskij natočil na území Sovětského svazu, jako už tradičně po řadě obstrukcí úřadů, navíc na podřadný filmový materiál. Čím větší byly překážky ze strany sovětských orgánů, tím větší byla neformální prestiž, které se Tarkovskij těšil ze strany intelektuálů a ostatních filmařů. Za výchozí látku si vybral novelu Arkadije a Borise Strugackých, která u nás v 70. letech vyšla pod názvem Piknik u cesty. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších děl této autorské dvojice a jedno ze zásadních děl sci-fi, které vytvářely můj čtenářský profil. Spolupráce Tarkovského a Strugackých byla ve skutečnosti velice obtížná, protože Tarkovskij byl na výsost svébytný a tvrdohlavý umělec, který neuznával kompromisy a měl výrazně odlišnou představu o konečné podobě filmu než Strugačtí, coby autoři scénáře. Dokonale vykostil téměř všechny motivy žánru sci-fi z filmu, který je ve skutečnosti náročnou filosoficko-psychologickou studií člověka. Tajemné pásmo, které má v románu konkrétní původ, slouží Tarkovskému jako metafora pro připomínku nedávných událostí Sovětského svazu, tedy existenci souostroví Gulag a obrovského bezpráví, kterého se na sovětskému území odehrávalo. Připomínkou tohoto utrpení je i vyholená hlava Stalkera, která připomíná vězně ze sovětských lágrů. Jako žánrový snímek Stalker určitě nefunguje a jeho řazení do žánru sci-fi je vyslověně matoucí. Otevřeně řečeno, Piknik u cesty by si z tohoto pohledu zasloužil důstojnější převedení na filmové plátno. Strugačtí byli z výsledné podoby filmu hodně zklamaní, nicméně Tarkovskij měl tak výjimečnou prestiž, že se neodvážili protestovat. Konec konců krátce poté odjel do zahraničí. Přes výše uvedené stojí za to Tarkovského snímek zhlédnout, protože tento filmař měl výjimečný talent pro práci s obrazem, měl vytříbené výtvarné nadání a dokázal skvěle pracovat s kamerou. Dlouhé několikaminutové záběry mohou sice na první dojem nudit, ale když se člověk poddá atmosféře, bude bohatě odměněn. Jako fanoušek Strugackých nejsem s podobou Stalkera spokojený, ale divák, který není příznivcem sci-fi, nýbrž náročnější artové podívané, si přijde na své. Celkový dojem: 60 %. (25.01.2008)

Ja asi nemám tú správnu bunku pre tento druh filmov, aké točí Tarkovskij alebo Kubrick. No čo, zabijem sa? Stalkera som úprimne zatúžila vidieť hneď po tom, čo som si prečítala knižnú predlohu bratov Strugackích. Aj keď som naisto vedela z počutia, že je to "divný" film (a mala čiastočnú skúsenosť so Solarisom). Predsa som chcela vidieť, koľko atmosféry a čo sa vlastne z knihy dostalo na plátno. Bohužiaľ je to asi hlavný dôvod, prečo sa nevyhnem porovnávaniu a prečo som bola taká sklamaná. Bratia Strugackí síce napísali scenár (ktorý z istého uhla pohľadu súhlasí s ich filozofujúcimi tendenciami v knihách) vyzerajúci "dejovo" ako voľné pokračovanie románu po pár rokoch, ale to, čo mi ponúkol Tarkovského Stalker, sa mohlo kľudne zaobísť bez Strugackích, bez vedeckofantastického motívu aj bez stalkera. Sú to proste dve a pol hodiny ťažko nudných intelektuálnych kecov! Kecov, kecov a kecov... o nesmrteľnosti chrústa, o tom či ľuďom dávať alebo brať nádej, a o tom, že za každý dar (hoci nádeje) sa platí. Plus dlhých záberov na depresívne post-apo scenérie a troch chlapov, z ktorých dvaja sú škaredí a starí. A čo sa stalo so stalkerom z románu? Zlatá guľa (vo filme Komnata) ho musela strašne poznačiť, lebo tragická postava chladného pragmatika žijúceho vo večných rizikách sa pri prechode z papiera na celuloidový pás zmenila na ufňukanú posratú trosku! (a jeho statočná manželka Juta degradovala na onucu) Tento filmový hrdina si románovú symboliku pomenovania STALKER nezaslúži - v knihe by na zbabelosť takého rangu dávno pošiel. Poserovia v Pásme nemajú čo robiť! Je veľmi otázne, či by to bez čítania knihy s názorom na film dopadlo lepšie - alebo ešte horšie. Mám pocit, že či už ho vytrhnete alebo nevytrhnete z kontextu predlohy, aj tak zostáva len akousi silne lyrickou nadstavbou slušného scifíčka, ktoré si s danými témami poradilo omnoho lepšie a aj na premýšľanie toho prinieslo oveľa viac. Filmový Stalker je príliš monotematický, príliš patetický a príliš otvorene moralistický. Sorry, bejby, kľudne ma vylúčte z akéhokoľvek klubu, ale tomuto tlieskať nebudem. Nie preto, že ostatní sa tu rozplývajú blahom. (14.02.2011)

Stalker je zkušenost, která se nedá uspokojivě popsat slovy, protože není zařaditelná. Stalker je kniha, kterou lze snadno číst, ale obtížně se v ní listuje bez klíče, jenž je neustále na dosah v nepřekonatelné nicotě mezi rukou a uchopením. Stalker je umění, které se mění, ale nadále zůstává stejné - krásné a geniální. A i když nebudete 100% chápat, co tím vším chtěl autor říci, budete mu dokonale rozumět. (14.09.2008)

Stalker není film, tak jak ho chápeme v dnešní době. Tarkovskij úplně kašle na diváka a jede si to svoje. Nemám mu to za zlé, protože v té době bylo vlastně jedno, kolik diváků oslovil, hlavně když nešel proti komoušům. Jenže to on právě dělal prostřednictvím filmů, které pod filozofickým oparem skrývají jeho myšlenky a názory. Aspoň si to myslím. Běžného diváka zláká zdejší vysoké hodnocení, ale pokud se člověk koukne i na hodnotící osoby, tak by mu mělo být jasné, která bije. Film má stále poměrně málo hodnocení a většina je od odborné elity, filozofů a jejich kámošů pseudointelektuálů. Potopit to úplně by byla určitě chyba, protože minimálně kamera, herci a pár mystických scén stojí za pozornost. Bohužel to nemá pořádný děj, zvraty ani vyvrcholení. O nudě bych však nemluvil, film spíše hypnotizuje a divák si tedy může vybrat. Buď ocení těch pár skvělých prvků, které režisérovi nelze upřít, nebo sám sebe přesvědčí, že na myšlenkách, které se mu při projekci vyronily v hlavě, má zásluhu právě tento film. Osobně od filmu očekávám něco jiného, než co mi předložil Tarkovskij, ale s jeho filmy rozhodně nekončím. (01.07.2011)

Ne nadarmo se říká, že jednotkou nudy je jeden MiliTarkovskij a ne nadarmo se říká, že jeho filmy určitě nejsou pro všechny. V předlouhých 163 minutách mě Tarkovskij přímo ubíjel svou nehybnou kamerou, bezdějovostí a zdlouhavostí, kdy tři ušmudlaní panáci chodili po opuštěné skládce jak kolem rozšlápnutého hovna a nakonec stejně ani nedošli tam kam chtěli... Ne, teď jsem samozřejmě spíše žertoval, síla Stalkeru je úplně někde jinde. V prvé řadě je to filozofický podtext většiny monologů postav, hlavně tedy Stalkera, který se trefně vyjadřuje k lidské psychice. Ovšem občas také docela uletí a dočkáme se i trochy patetických keců ala "toto je nejdůležitější okamžik ve vašem živote", "tady se splní vaše nejtajnější přání", či hysterického opakování neopodstatnitelných "pravidel" Zóny, že NĚCO se tady nesmí, ONO SE to nědělá, jinak nás Zóna zabije apod... Na svou dobu Stalker disponuje výborným vizuálním zpracováním, velmi se mi líbilo pár snad až hypnotizujících žáběrů (zejména) vodní hladiny, průchod stokou a dobré použití kamerového filtru pro scény mimo Zónu... Celkově se ale u mě v té nudě veškeré klady docela utápí a něž se podívat na Stalkera znovu, to si radši přečtu pár starých výtisků Dikobrazu. 6/10 (14.09.2008)