Stalker

Ze začátku docela dobrý, ale konec mě poměrně zklamal, čekal jsem asi nějak vyhrocenější finále, pořádnou tečku.. Jakoby se tomu tvůrce chtěl vyhnout, poslední záběr je jen vemi nedostatečná náplast. Hlavně ze začátku jsem si obdivně opakoval, takovej ultralevnej nízkorozpočťák, 6 herců a to je vše, vystačí si s dialogy...ale zakončení bylo pro mě zklámání. Nicméně i tak, ze všech Tarkovského dlouhých filmu asi nejlepší.. (03.06.2008)

Stalker není film, tak jak ho chápeme v dnešní době. Tarkovskij úplně kašle na diváka a jede si to svoje. Nemám mu to za zlé, protože v té době bylo vlastně jedno, kolik diváků oslovil, hlavně když nešel proti komoušům. Jenže to on právě dělal prostřednictvím filmů, které pod filozofickým oparem skrývají jeho myšlenky a názory. Aspoň si to myslím. Běžného diváka zláká zdejší vysoké hodnocení, ale pokud se člověk koukne i na hodnotící osoby, tak by mu mělo být jasné, která bije. Film má stále poměrně málo hodnocení a většina je od odborné elity, filozofů a jejich kámošů pseudointelektuálů. Potopit to úplně by byla určitě chyba, protože minimálně kamera, herci a pár mystických scén stojí za pozornost. Bohužel to nemá pořádný děj, zvraty ani vyvrcholení. O nudě bych však nemluvil, film spíše hypnotizuje a divák si tedy může vybrat. Buď ocení těch pár skvělých prvků, které režisérovi nelze upřít, nebo sám sebe přesvědčí, že na myšlenkách, které se mu při projekci vyronily v hlavě, má zásluhu právě tento film. Osobně od filmu očekávám něco jiného, než co mi předložil Tarkovskij, ale s jeho filmy rozhodně nekončím. (01.07.2011)

Stalker byl poslední snímek, který Tarkovskij natočil na území Sovětského svazu, jako už tradičně po řadě obstrukcí úřadů, navíc na podřadný filmový materiál. Čím větší byly překážky ze strany sovětských orgánů, tím větší byla neformální prestiž, které se Tarkovskij těšil ze strany intelektuálů a ostatních filmařů. Za výchozí látku si vybral novelu Arkadije a Borise Strugackých, která u nás v 70. letech vyšla pod názvem Piknik u cesty. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších děl této autorské dvojice a jedno ze zásadních děl sci-fi, které vytvářely můj čtenářský profil. Spolupráce Tarkovského a Strugackých byla ve skutečnosti velice obtížná, protože Tarkovskij byl na výsost svébytný a tvrdohlavý umělec, který neuznával kompromisy a měl výrazně odlišnou představu o konečné podobě filmu než Strugačtí, coby autoři scénáře. Dokonale vykostil téměř všechny motivy žánru sci-fi z filmu, který je ve skutečnosti náročnou filosoficko-psychologickou studií člověka. Tajemné pásmo, které má v románu konkrétní původ, slouží Tarkovskému jako metafora pro připomínku nedávných událostí Sovětského svazu, tedy existenci souostroví Gulag a obrovského bezpráví, kterého se na sovětskému území odehrávalo. Připomínkou tohoto utrpení je i vyholená hlava Stalkera, která připomíná vězně ze sovětských lágrů. Jako žánrový snímek Stalker určitě nefunguje a jeho řazení do žánru sci-fi je vyslověně matoucí. Otevřeně řečeno, Piknik u cesty by si z tohoto pohledu zasloužil důstojnější převedení na filmové plátno. Strugačtí byli z výsledné podoby filmu hodně zklamaní, nicméně Tarkovskij měl tak výjimečnou prestiž, že se neodvážili protestovat. Konec konců krátce poté odjel do zahraničí. Přes výše uvedené stojí za to Tarkovského snímek zhlédnout, protože tento filmař měl výjimečný talent pro práci s obrazem, měl vytříbené výtvarné nadání a dokázal skvěle pracovat s kamerou. Dlouhé několikaminutové záběry mohou sice na první dojem nudit, ale když se člověk poddá atmosféře, bude bohatě odměněn. Jako fanoušek Strugackých nejsem s podobou Stalkera spokojený, ale divák, který není příznivcem sci-fi, nýbrž náročnější artové podívané, si přijde na své. Celkový dojem: 60 %. (25.01.2008)

Geniální dílo, které na svého diváka klade nemalé nároky. Stalker v podstatě překračuje hranice filmového média, spíš než o film se jedná o filosofickou skladbu, kterou můžete uchopit jakkoli, přičemž nikdo nemůže říct, že zrovna to jeho uchopení je správné. Anebo špatné, podle toho, jak se na to budete dívat. (21.09.2009)

"K Zóně se musíte chovat s úctou, jinak trestá" Nikdy se necpu tam, kam mě nezvou, takže žádnou tajemnou komnatu, která plní ta nejniternější přání, nikdy nepoznám. Jenže Profesor se Spisovatelem a Stalkerem se do ní vydali a tak jsem tam nakoukl s nimi. Takže jsem to viděl a chtěl bych napsat cosi chytrého o tom, kterak si Tarkovskij hraje se světlem i stínem, střídá množství i sytost barev, pracuje s různými obrazci, vyvolává klamný obraz skutečnosti a dobře ví, kdy má postava při odpovědi učinit dramatickou pauzu či kdy je odpověď zbytečná, ale nenapíšu to, protože tomu nerozumím. Jednoduše to shrnu slovy, že to bylo celkem zajímavé, ale často jsem se v Zóně ztrácel jako ten, kdo je zde poprvé. A taky naposledy, tím jsem si jistý. (06.12.2016)