Zrcadlo

Zrcadlo, jehož symbol je umístěný nejen v mnohovrstevnaté spleti filmového jazyka. Ať už se jedná o Tarkovského estetiku, konstrukční postupy, nebo významové roviny vyobrazení samotného zrcadla v různých podobách. Co se stane když pohlédneme do zrcadla? Co spatříme a co z něho vyčteme? Velice existenciálně hluboký film s duchovním otřesem. (Mosfilm) (Čb. barevný /// Produkce: Erik Waisberg /// Scénář: Alexandr Mišarin, Andrej Tarkovskij /// Kamera: Georgij Rerberg /// Hudba: Eduard Artemjev) (07.11.2010)

Pohliadni do zrkadla a uvidíš sám seba..._____Zerkalo je možno najosobnejšie a najnediváckejšie Tarkovského dielo. Sledovať ho je ako prechádzať galériou nádherných obrazov, ktorých ďalšie podoby možno nájsť u Bélly Tarra, Larsa von Triera, Terrenca Malicka, Andreja Zvjaginceva či Alexandra Sokurova. Intímna spoveď smerujúca k základu, prekrásnemu svojou tajuplnosťou a mýtickosťou. Lebo krása umenia spočíva v jeho nezachytiteľnosti a neopísateľnosti._____Radšej než sa pokúšať napísať vecný komentár, zacitujem z básní otca Andreja Tarkovského, Arsenija Alexandroviča, jedného z veľkých sovietskych poetov: U pohorelce v stepi na komíně spí orel. Býval tady krb. V obrazech dětství všecko bylo jiné: Caesarův triumf, pod ním celý Řím. Jen orel svěšený, ni dům, ni dým. Utiš, se srdce, i to ještě strp. ///// Do okna zvenku noc se tváří, v kouzelných brýlích temná líc. Čte v tlustém babylónském snáři jako žrec táhle zpívajíc. Bez zábradlíčka její schody jdou vzhůru, kolem nich je poušť, kde stíny vynášejí soudy za tvoji jinojazyčnost. Kde však jsou míry, pojmy, smysly? Kdo trestá? Jaké poklesky? My z jedné jeskyně jsme vyšli, kde klínopis byl pro všecky. Vše od potopy k Euklidovi nám bylo dáno dohlédnout. Vzals - vydej! Viděls, popiš slovy! V synech tě vyzývá tvůj rod. I tobě jednou svitne v nouzi přístřešek někde při kraji, dokud se býci jako bozi o boky třou a dál se plouží a žvanec doby žvýkají. ///// Už odešla. A na rozloučenou mi padaly žluté listy střesené. A doma zbyly mi jen holé stromy vyšelestěné siré jeseně. Léto jak jehla upuštěná na zem ze zdřevěnělé ruky tichosti s cinknutím propadlo se pod obrazem do myší díry za omítkou zdi. Když účtovat, pak tedy nemám ani právo na tenhle požár pod víčkem, snad ještě zazní písek rozcinkaný pod opatrným jejím kramflíčkem. Vně mého bytí, obydlí, tam v pláči a víru zneklidněné aleje, v žlutém i v modrém, v rudém - nač jí má báseň je? Nač jí má báseň je?_____Зеркало... (01.09.2015)

Kdo psal text - zde uvedený jako obsah - na Letní filmové škole, tak ten film asi moc neviděl. O duchovní zážitek tady skutečně nejde, dokonce jsem ani v jedné místnosti neviděl „krasnyj ugol“, zase na druhou stranu jsou zde mystické podtóny, které jsou velmi důležité. Mně nejdřív hodně vadilo to skákání v časech tam a zase zpátky a jinam, ale on je v tom úmysl - jak ostatně vidíme v zrcadle, kdy se mladá matka vidí jako stařena, nebo ve scéně, kdy stařena vede malé děti, prostě čas a prostor se prolínají. Do toho sny - skvělé scény, bez legrace! Vlastně je zde zapracován i sen matky o tom, že přehlédla při korekturách překlep. Což ke skutečně noční můra každého korektora i dnes, natož tehdy ve stalinistickém režimu. Dokonce jsem s překvapením zjistil, že měl Tarkovský lucidní sny. I když mě to asi nakonec tak nepřekvapuje. Chápu, že film jako vidíme režisérovýma očima, takže režiséra samotného nezahlédneme, ani v odraze zrcadla. Ale možná mohl víc nadhodit ostatní postavy, u nichž naprosto tápu, kdo to je - ti Španělé a všichni kolem nich, ta starší paní s šálkem kávy nebo čaje, ta žena, kterou navštíví matka v závěru a vezme si modré náušnice... Asi to mělo nějaký význam, ale netuším jaký. Možná ve filmu vodítka jsou, ale mně přišlo, že ne, případně jen slabá. Ono těžko obecně někomu vyprávět své dětství a dospívání, protože to, co mělo pro vás velký význam, druzí nepochopí bez znalosti kontextu a souvislostí, a možná ani s touto znalostí prostě vaše city nedokážou vzít za své. Navíc se Tarkovskému celkově sype celková forma. Začátek je skvělý a kdyby film zůstal jen v rovině vztahu syna a matky, asi bych byl nadšený. Ale ty dokumentární záběry z vojny - asi mají svou sílu, ale musel jsem si dohledat, oč šlo. Takhle mi ty záběry přišly mimo mísu, vůbec se sem nehodily, ani do zatím nastolené atmosféry. Chápu, asi to měl být vzpomínkový film, kdy a kde a komu Tarkovský ublížil svou sebestředností a sobectvím a nepochopením, ale takhle se to skutečně dělí na Zrcadlo a jakýsi mix Ivanova dětství či Jdi a dívej se. Tenhle film měl mít hodinu dvacet, vynechat vojnu, a pak by šlo myslím o majstrštyk. Protože jednotlivé scény - s výjimkou válečných - jsou snové, nadčasové, nabízejí nějaké sdělení (někdy i po lopatě, když dvakrát krátce po sobě zazní, že "všichni jen spěchají a nikdo nemá čas", líbila se mi věta "Ležím na zemi a vidím podivné věci, kořeny, keře." (trochu připomíná mou oblíbenou větu ze Sekerezády) a následující rozvinutí, jestli mají rostliny nějaké pocity... Ale málo platné, celkově to při sobě nedrží a je mi to líto. (27.02.2021)

Tarkovskij se podíval do zrcadla, a uviděl tam sebe (já transfigurované do rodinných vztahů), Rusko (přes Puškina i jinak) a celý svět (spíš jeho negativní stránku – pokud pozitivní existuje). Uviděl tam ideál (obrazy Leonardovy a Pietera Bruegela staršího) a realitu (blokádu Leningradu především). Na některý z přehršle symbolů, by se měl divák zachytit, těžko ale se dostane do celého proudu symbolů, a když, nejspíš se v něm utopí. Mně se nejvíc líbila vstupní, "tiskárenská" scéna a závěrečná půlhodina... nádherné světlo, velmi pěkné kompozice jakoby Josef Sudek, ale spíš nějak tak po vlámsku... ale film asi nejsou jen obrazy či fotografie. V závěru zazní Janovy pašije od JSB, hudba (z mého pohledu ještě víc Matoušovy pašije), kterou se dosud nepodařilo překonat - ale ani toto není tento film. (18.04.2016)

Tento film sa mal volať Nostalgia. Monumentálna pocta matke, obyčajnej žene, jednej z miliónov. Filmový chrám. Chrám trochu zvláštny, plný podzemných halucinogénnych výparov, z ktorých sa môže nadýchať veštica. Obzvlášť ma (ktovie prečo) zasiahla scéna z práce v tlačiarni. Zodpovednosť, ktorú na seba preberáme v živote, sa niekedy môže javiť až neúnosná. (25.08.2017)