Alexandr Něvský

Sergej M. Ejzenštejn je tvůrcem, jehož filmy jednoduše stojí za pozornost i v dnešní době. Nejsem si jistý, jestli to byl on, kdo režíroval bojové scény, nebo se na nich více podíleli jeho spolupracovníci, ale věřil bych tomu, že je za nimi především on. Jsou velmi povedené a nic neztrácejí ani v současné době, až na to, že nejsou krvavé. (23.05.2016)

Musím se přiznat, že nenacházím trefnější označení než "recese." Chudák Ejzenštejn, takhle nevypadá práce se svázanýma rukama, ale spíš po trepanaci mozku. Srandovní bitevní scény, statické dialogové scény, hudba, jak když taháte kočku za ocas (kromě bitvy na ledě) a především v první polovině je zpěvu tak moc, až je z filmu málem muzikál. To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi ze SSSR chybu... (30.07.2011)

Dobrá věc se podařila, ruská země zvítězila! Nepřítel byl vyhnán, kolaboranti zlikvidováni a dva hlavní vojevůdci našli své lásky (sličná Olga Ivánovna nazůstane na ocet). - Problematičnost filmu z dnešního pohledu je zřejmá. Spočívá v naprosté černobílosti líčení "našich" (chrabří, bodří chlapáci) a nepřátel (arogantní sadističtí psychopati, kteří pro zábavu hází malé děti do ohně), ale také v těžkopádné operetnosti děje, dialogů i hereckých projevů - v níž si režisér liboval. Tradičně ejzenštejnovsky skvělá je naopak obrazová kompozice (v tomto filmu hodně pracující s motivem oblačného nebe a místy hloubkovým rozvrstvením upomínajícím dokonce na pozdějšího Občana Kanea), samostatnou kapitolou je brilantní montáž, Ejzenštejnova "velká péče" (abych parafrázoval klasika nové vlny). (01.10.2007)

Nespomínam si, že by som niekedy videl tak propagandistický film ako je tento. Avšak na druhej strane to až tak nevadí, veď pojednať túto tému bez obrazov hrdinstva o oslobodení ruskej zeme by jednoducho nešlo. Celý film sa sústreďuje na slávnu bitku na Čudskom jazere, ktorá sa odohrala 5. apríla 1242. Ejzenštejn nám tu ukazuje kolosálne obrazy armád a je z nej naozaj cítiť vlastenectvo s ktorým Rusi bojovali. Kameňom úrazu je, že bitka je dosť dlhá a postupne začne nudiť no všetko sa potom zmení slávnou scénou, keď sa pod nemeckými rytiermi prelomí ľad. Potom nasleduje posledných zhruba 20 minút filmu, ktorý je už iba o tom ako sa všetci radujú z víťazstva. Pochváliť treba vtedy prelomovú hudbu Sergeja Prokopfjeva (aj keď tie stále dookola sa opakujúce pesničky o obrane matičky Rusi mi začínali liesť na nervy) a kameru Eduarda Tisseho, ktorý výborne nasnímal davové scény. Pre zaujímavosť uvádzam, že najmasovejšie scény filmu boli použité v animovanom Pánovi prsteňov z roku 1978. Režisér Ralph Bakshi ich vystrihol, zafarbil a vyriešil tak bojové scény na ktoré už nemal peniaze. (14.10.2007)

Sergejovi zakázali príliš inteligentnú montáž na sovietske publikum, dali mu do ruky prácu s dialógmi a hneď bol oheň na streche. Alexander je v podstate zameniteľný socialisticko realistický film s akýmkoľvek režisérskym rukopisom tej doby. Ak by tu samozrejme neboli tie úchvatné megalomanské bojové scény. Ak by tu nebola tá prelomová Prokofjevova hudba. Pokiaľ sa ale od naivných patetických dialógov odosobníte, dozviete sa niečo o historickom pozadí legendárnej bitky, ktorú podrobne Ejzenštejn popisuje v svojej knihe Kamerou, tužkou a perom (alebo nejak podobne). Niekedy pred koncom prvej hodiny je situácia dostatočne pripravená nato, aby sa film akčne rozbehol a on tak činí a musí to baviť každého. Výrazne pomáha prostredie akejsi nekonečnosti horizontu, akejsi neukotvenosti v priestore. Podľa Alexandra sú strihnuté aj dnešné (a včerajšie) historické veľkofilmy s jednou ústrednou bitkou. Patetické preslovy, divácka príťažlivosť, doslovnosť. Pri topení Nemcov som mal pocit, že ich pod vodu vťahuje nejaká obrovská chobotnica. (14.04.2014)