Deset dní, které otřásly světem

Ruská revoluce v roce 1917 – to byl poslední (?) pokus lidstva o spravedlivý život v rovnosti – elit a zbytku národa. Od rozpadu SSSR a všeobecného uznání "morálního" práva na nerovnost a obohacení definitivně převážila hmotná stránka existence nad duchem a zájmy elit nad zájmy zbytku národů. Ukrajina je toho důkaz – politika dvojích standardů superhráčů v praxi. Vítejme v novém veřejně uznaném, prosazovaném a shora obhajovaném kastovním systému a ve světě etiky síly a podvodu. Příroda vítězí – přežívá silnější, ale hlavně přizpůsobivější (čili prolhanější). Bohatí v kastovním systému hrají stejnou roli jako dravci v přírodě – přes státní a ekonomické páky nastavují toky peněz, zboží a informačního promývání mozků tak, aby z jimi veskrze kontrolovaného systému vytěžili co nejvíce, ponechavše reálně pracujícím a obsluhujícím jen tolik možností, aby přežili, obzvlášť teď, když začíná být jasné, že na život všech lidí v luxusu planeta Země nestačí. Globální "plán Marshalla" západní třídy superbohatých spočívá v předložení a umožnění globálním masám lidí žít luxusní život na dluh. Dostupnost a množství zboží a půjček – toť byla a je návnada, na kterou se chytili všichni, hlavně ti, kdo žil jen z toho, co vydělal a měl, to jest chudobně. Dnes by asi nebyl problém udržet lepší standard blahobytu pro všechny, kdyby lidem stačilo tolik, kolik je zapotřebí k dobrému slušnému poctivému životu, ale supertřídy nastolily paradigma trvale udržitelného rozvoje konzumu, čili trvale udržitelného obohacení, proto reklamy, média a banky pobízejí lidi k neustálému nárůstu spotřeby, čímž je dostávají do hloubi závislosti a dluhové pasti. Ale i to bylo málo, proto bankéři lidem sebrali i samotné peníze, zaměnivše je kouskem plastu, takže nakonec získali kontrolu nad veškerými finančními toky. Peníze dnes vlastní banky, nikoliv lidé. Aniž by si toho všiml, celý svět se stal dlužníkem těch, kdo tiskne peníze a spekuluje s čísly ve virtuálním prostředí. Lidová moudrost dí pravdu – Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, nebo přesněji dají mu trochu zrní. Krátce řečeno lid se chytá na populismus a řídí totalitně. Dnešní zamlčovaná, ale stále pokračující světová krize systému nadvýroby, nadspotřeby, zadlužení a podvodu se dostává do závěrečného boje o reálné suroviny, statky a půdu, protože to je jediné, co má skutečnou hodnotu a význam pro lidský život, vše ostatní je vzduch proměněný ve slova a čísla. "Propad světového hospodářství ukázal, do jaké míry je stát nahý. Odhalil značnou nedotknutelnost bank, pojišťoven a investičních fondů, přičemž bohatí hráči byli propadem nuceni dát již nepokrytě najevo způsoby, jimiž brání své zájmy. Masovými protesty se bohatí cítí být natolik ohrožení, že téma boje proti ekonomické nerovnosti letos dominovalo i Světovému ekonomickému fóru v Davosu – 64 procent účastníků jedné z tamějších diskusí v anketě uvedlo, že nejpalčivějším problémem současnosti je koncentrace bohatství, která «rozkládá demokracii»" (konec citátu). Bodejť by ne, když, jak ukázala "nedávná statistika charity Oxfam: 85 nejbohatších lidí vlastní majetek stejné hodnoty jako polovina obyvatel planety". Přitom dnešní kastovní systém se liší od historických systémů tím, že dřívější elity považovaly za své poslání prezentovat a hájit lid a zemi – smysl kast spočíval v různých stupních osvícení a zasvěcení, čemuž odpovídalo nejen společenské postavení, ale i s ním spojená zodpovědnost. Právě zodpovědnost dnes chybí těm, kdo žene lidstvo do kanibalismu pro vlastní momentální zisk. Oligarchie řídí svět a demokracie je jen rouška a oblbovátko pro široké masy. Americký politický filosof Jeffrey Winters ve své knize "Oligarchy" píše, že demokracie a oligarchie nejsou výlučné a v podstatě vždy a všude existují pospolu ve větší nebo v menší míře. "V době voleb poněkud převládá síla většiny, mimo čas voleb síla bohaté menšiny. Oligarchií tak Winters nazývá každý politický systém, kde malá skupinka bohatých má podobný vliv na chování vlády jako lid v demokratické volbě. Politické dějiny jsou podle Winterse totiž jen proměnami toho, jak extrémně bohatí uplatňují svoji moc. Od ozbrojených oligarchů (warlords) přes oligarchii, která vládne sice nepřímo, ale postupně maskuje svoji moc dalšími a dalšími zákony, až k občanské oligarchii, kde vedle sebe pokojně koexistují demokratické a oligarchické vlivy. Tento historický vývoj není poháněn takzvaně přáním lidu, jak by se možná mohlo zdát, nýbrž společným cílem, na němž se mocní a bohatí dokážou shodnout." (Nebo nedokážou, je nutné dodat.) "Můžeme tedy poněkud fatalisticky, nicméně klidně prohlásit: společnost vlastně vždy žije v oligarchii a jediné, na čem se oligarchové shodnou – a my «malí» s tím nic nenaděláme –, je ochrana vlastního bohatství." (konec citátu). Což se momentálně odehrává na světové scéně, přesněji v Evropě. V dnešním globálním světě neexistuje globální etika, protože je v něm příliš hodně hráčů a příliš rozvolněné hranice, hlavně ty morální, protože chybí účinná kontrola společnosti. Globální etika bude možná nastolena, až se svět sjednotí pod jednou globální vládou, bude to však etika globální totality pro uměle obšťastněné nebo násilně zpacifikované, nebo morálně rozložené lidstvo. Bude to monokultura pomalu vymírajícího lidstva. Bude to konečně konec dějin podle Fukujamy. Alternativou je rozpad globálního světa a návrat do 20. století nebo postapokalypsa. (všechny citáty – viz Lidovky, 2.03.2014. Světem obchází strašidlo oligarchů) ___ Co se týká takzvané intelektuální elity, která není přímo závislá na fyzické práci a hmotných statcích, pak té stačí svoboda slova a činnosti, která se shora omezuje a reguluje uplácením, privilegii a zákony a zevnitř snobstvím, zaslepeností, loajalitou a sebecenzurou. Intelektuální elita je tak největší zlo lidstva, které mate a láká pracující, vykořisťované a o přežití bojující lidi pohádkami o ráji na Zemi, rovnosti, svobodě, bratrství a demokracii, ve které sama de fakto žije, a vytváří tím v lidech rozpor mezi představami a sny a žitou realitou. Přitom lidi nebolí nejvíc realita života tak jak je, když s ní jsou srozumění a smíření jako v dobách předcházejících osvícenství, bolí je ztráta ideálů a iluzí. Největší zlo, které páchá na lidech intelektuální elita, je vytváření nesplnitelných iluzí. Příloha: Kauza lid versus kavárenští intelektuálové (http://blisty.cz/art/72485.html) ___ Čím se liší ruská socialistická revoluce od dnešní zorganizované a Západem placené revoluce na Ukrajině? Tím, že tehdejší ruská revoluční elita přes nehumánnost stalinismu a nedemokratičnost totality přece chránila svou zemi a dodržovala relativní rovnost, kdežto prozápadní "elita", která byla přivedena k moci na Ukrajině, spěchá prodat svou zem se vším všudy Mezinárodnímu měnovému fondu a západním globálním oligarchům. Historie ukazuje, že není důležité to, co chce lid, ale to, co chce a prosazuje jeho elita. Ruský lidový sen o hodném carovi-baťuškovi je tak založen na hlubokém selském rozumu – osvícená silná a hlavně vlastenecká elita je požehnáním pro národ. Prodejná, egoistická a liberálně postmodernisticky lhostejná kosmopolitní elita je nástroj rozkladu národa a státu. Jak řekl viktoriánský skotský spisovatel a historik a duchovní otec nacismu a fašismu Thomas Carlyle – Všechny revoluce zamýšlejí romantici, uskutečňují fanatici a plodů revoluce se zmocňují darebáci (All revolutions are conceived by idealists, implemented by fanatics, and its fruits are stolen by scoundrels). Prostým lidem nezbývá než doufat, že darebáci a všichni, kdo stále přerozděluje svět, budou mít ohled i na ně. ___ Film mytologizující dějiny ruské revoluce, plný symboliky, asociací, energie, sarkasmu ke starému světu a jeho řádu a nezapomenutelných obrazů. Film, který dokazuje, že klipový střih a koncepce zdaleka nejsou dnešním vynálezem. (14.03.2014) (méně) (více)