Muž z Acapulca

Krásný náhled do dvou životů. Spisovatele, který chrlí román za románem a jeho knižního hrdiny, který překonává každou překážku bez větších obtíží. Oba životy se tu navzájem prolínají a ovlivňují a tak vzniká originální komedie plná všedních i nevšedních situací, které jsou tu brány z bizarních pohledů. Belmondo a Bissetová tu ukázali herecké umění na nejvyšší úrovni a tohle dílko bezesporu patří k nejpovedenějším a je mnou velmi oblíbené. Velká poklona a 90% (18.11.2010)

Superhrdina ze šestákových románů se zmůže na všechno a neporazí ho ani parta ostře ozbrojených mužů poté, co ho připoutali na řetěz. Jenomže zatímco neznečitelný Bob bojuje uprostřed rozpáleného exotického pobřeží, kousek nad stránkou popsaného papíru spisovatele Merlina probíhá pochmurný upršený den a pan Merlin si ho nezpříjemní ani skokem do svého auťáku, protože sám není žádný Bob Saint-Claire... Nápadité prolínání reality s fikcí (nebo-li dvou fikcí) má v sobě spoustu skvělých momentů, ale pokud bych měl jmenovat jedinou scénu (no dobrá... tedy tu druhou vedle samotného závěru :)), která mě totálně vzala, byla by to ta, kde Belmondo uprostřed bourky nastupuje se smutným procitnutím do auta a pak bezmocně dlouho hledí na déšť přes monotónně stírající stírače. Na první pohled zcela banální melancholická scéna, ale je v ní po předchozím (náladově zcela odlišném) dění beze slova řečeno a podtrženo vše, k čemu míří hlavní myšlenka filmu, v závěru pak působivě vrcholící v krásném výjevu s odhozením papírů z balkonu. Muž z Acapulca je film, u kterého jsem doslova řval smíchy, nesmírně jsem si užíval grandiózní Belmondův koncert za psacím strojem plný různých nálad, čím dál víc se bavil nad variacemi akčního příběhu v příběhu (kde se tyto nálady vždy vtipným způsobem promítají), ale zároveň mě u sledování nejednou dokázalo zamrazit. Snad také jistým procitáním, že jde jen o fikci... ve filmu, který pomalu ale jistě skončí a navrátí mě do oné reality stejně jako svérázného pisálka. Ovšem ani realita skutečně nemusí být (a není!) jenom smutná a Philippe de Broca to naštěstí ví a proto nám to přes několik vážnějších scén s Merlinem zakončí tak nádherně. :-) Ani bych si nepomyslel, že z filmu, který před třemi lety ve mě způsobil spíše rozčarování, zmatek a v některých scénách naplněných drsnou akcí a spoustou krve i menší šok, si s odstupem času odnesu takový cinefilní zážitek. Škoda jen, že tak skvostná komedie, jíž s ohledem na vše skvělé dokážu odpustit i několik lehce přehnaných scén, musí obsahovat i jednu scénu komickou zcela nechtěně a to přestřelku, v níž J. Lefebvre předvádí zřejmě nejtrapněji sehrané umírání všech dob. Ale tak co už, nic nemusí být dokonalé, ani film s nedokonalým superhrdinou. :o) [95%] (21.10.2021)

Naprosto skvělá komedie s báječným Belmondem v sebeparodující dvojroli ošuntělého spisovatele, loosera Francoise Merlina a božského magnifique super-špiona Boba Saint-Claira. Film se na první pohled může zdát jednoduchý, zápletka prostá, ale ve skutečnosti je důmyslně propracovaný a jeho největší síla leží v detailech, ať už co se týče dokonalého prolínání Merlinova pařížského světa do agentova Acapulca plného mrtvol, tak v případě scén parodujících (nejen) bondovky... Vtipné scény: Rodriguez byl sežrán žralokem v budce když telefonoval; Ta nevěsta na mě střílela na letišti; Bylo podezřelé, jak před náma pořád maloval tu bílou čáru; -Kam nás to vedou? - Do vltulníku. Ale nelozčilujte se, má dlahá. Já vás z toho malélu dostanu! ; Ariano, mě je trapné představit vám největšího padoucha světa:D ; atd atd. báječná je taky hudbička, všudypřítomní mexičti mariachis a naskakování do auta:) Zábavné jsou také scény, kdy se naštvaný spisovatel rozhodl s agentem zatočit, je cítit, že scénaristé se skutečně vyblbli! Tohle je prostě film, který když dávaj v televizi, tak se koukám. (22.11.2004)

Francis Veber napsal i lepší komedie, ale tahle je výjimečná v propojení civilního světa ošuntělého spisovatele a nablýskané říše, kde žije jeho románový hrdina. Viděl jsem několik filmů, kde šlo o něco podobného, ale obě dějové roviny v nich vždycky probíhaly paralelně, střídaly se. V Muži z Acapulca do sebe vzájemně prosakují. Uprostřed románové přestřelky na pláži překáží uklízečka, luxující písek, když na psacím stroji zlobí písmenko "r", hrdina mluví jako blbec (Bissetová: "Kam nás to vedou?" Belmondo: "Do vltulníku, dlahá.") atd. :-) Oba herci jsou ve dvojrolích tak zábavní, že to (minimálně napoprvé) zakryje všechna hluchá místa. Evergreen. 80% (28.12.2005)

,,Měla jsem strach, že se mineme. Nesehnala jsem bochník chleba." ,,My dva jsme se nemohli minout, Arianno..." Existuje řada filmů, které jsou titulovány jako "kultovní" - El Topo, Pink Flamingos, Rocky Horror Picture Show, Mad Max (abych zůstal jen u těch sedmdesátkových). A i když je všechny mám moc rád, připadá mi, že všechny mají slabší pasáže nebo místa, kde jim dochází dech. Ne tak Muž z Acapulca, který jede pořád vpřed a svou energií i určitým přesahem (myšlenky o vztahu autor vs. jeho dílo) strčí kdejaký kult do kapsy. Tempo je vražedné, střihy zběsilé, absurdní obrazy se vrší a cca každá druhá věta je hláška hodná zapamatování. Film navíc úžasně balancuje mezi béčkovým midnight movie a artovou novou vlnou. Je to jeden z těch snímků, co utečou jak nic, a kdykoli se na ně v televizi rád podívám znovu, protože prakticky nemají slabé místo. (21.09.2018)