Manželé z roku II

Francouzskou zálibu v adoraci jejich slavné revoluce z duše nenávidím, stejně jako francouzské zalíbení v socialismu. Francouzská situační komika let sedmdesátých je paskvil připomínající spojení socialistické komedie z bodrého venkova a nejstarší Chaplinovy grotesky; lehkost v ní už nenacházím. Francouzští křupani jsou prostě za každou cenu přátelští, děj se co děj. A to, zda přitom padají na zadek, prdí či střílejí, je vlastně jedno. V tomto případě to naštěstí lze brát jako pouhý kompars k výbornému herectví Jean Paula, jehož výkon není normalizační a spíše se blíží tomu Chaplinovu. Především díky němu dávám **. (10.09.2017)

Další nezpochybnitelná klasika s fantastickým Bebelem, která se tentokrát odehrává v období francouzské revoluce. Perfektně fungující atraktivní příběh je natočen ve svižném tempu, odlehčeně a s nadhledem. Má velkolepou výpravu, solidní akci, slovní i situační humor. Unikátní chemie probíhá mezi charismatickým Jeanem-Paulem Belmondem a pihovatou Marlene Jobert, jako věčně se hádajícím, rozvádějícím se a za chvíli zase usmiřujícím se párem. Bebel se tady při natáčení seznámil s půvabnou italkou Laurou Antonelli, s kterou potom několik let tvořil pár. Výborný je též původní dabing s Václavem Postráneckým (velmi dobrá volba) a Libuší Švormovou (připomínala Angeliku). Nechápu proč čt udělala nový dabing, sice s Krampolem, ale i tak stojí za prd! "No jo, zas plave za ní! To trvá už dvacet let!" (08.01.2024)

Případy, v nichž se štastně spojí dynamičnost námětu, scénáře, režie i hereckých protagonistů, jsou vzácné. Podaří-li se to všechno promítnout do komediálního tvaru, do šťávy vtipných dialogů, překvapivých gagů, bláznivého děje i skvělých scénáristických nápadů, máme co do činění s pozoruhodným, mimořádným dílem. Fiktivní příběh Nicolase Philiberta, nedobrovolného exulanta s horkou krví, rychlou rukou a nevůlí uhýbat před brokátem, vybraným suknem a hedvábím soudobých copařů s pomyslnou modrou krví (byla doba paruk), který se vrací doprostřed revoluční smrště počínající diktatury jakobínů, je typický; na jeho místo bychom mohli plným právem dosadit např. Murata, Neye, Bernadotta nebo Foucheho; dynamika modelové křivky vichřičného života by se rozhodně nezpomalila. Spíš naopak. Jakoby mimochodem tu jsme konfrontováni s odvrácenými tvářemi obou bojujících stran; té royalistické i té republikové. Mlsných obhájců republiky, jimž "mrzký kov" už není tak cizí, ale doposud nestačili zbohatnout, i šlechticů, kteří víc než o bourbonských králích sní o obnovených vlastních majetcích. Scéna s biskupským prstenem - i první, která stojí život Philibertova girondistického spoluutečence, i druhá, v níž ji církev marně vymáhá po dočasném zaslíbeném Philibertovy choti, mluví za mnohé právě tak jako loď přeplněná americkým obilím při příjezdu a naopak po praksnutí nacpaná francouzským vínem, když se chystá k návratu přes Atlantický oceán. Je těžké říci, kdo z protagonistů je lepší, zda to více platí o Belmondově skvělé kreaci nebo spíše pro neméně divokou tehdy mladičkou Jobertovou. Svůj svébytný rozměr si zachovala hlavní kráska filmu Laura Antonelli, představitelka markýzy, sestra, jíž k bratrovi poutá nenaplněná incestní láska. Snad ještě šťavnatější je rozvodová scéna, do níž tak podstatně zasáhne vnitrorepublikánské vzbouření nejspíš v Nantes. Napoleonský epilog v žádném případě není zbržděním, ale naopak skutečným vystupňovaným finále tohoto zběsilého, více než půldruhahodinového sprintu dobou, která pro nás dodnes neztratila svůj jedinečný kolorit. Historie - i ta filmová - dokáže být zkrátka i vědeckou, i nevázaně rozvernou. Jak by ne, vždyť se vede ruku v ruce s pomyslným chorovodem opravdu velkých jmen. Včera, dnes i zítra. (20.09.2008)

Asi nejlepší film s Belmondem. Je v něm napětí, krásné ženy, úžasné gagy (třeba šlechtický bál na statku, při němž tanečníci odkopávají slepice, je takřka geniální), přitom celkem věrně zachycuje atmosféru revoluce a neváhá zesměšňovat všechny strany. Už to tu někdo srovnával s Fanfánem (samozřejmě Filipovým) a já to jen podpořím, protože jde o dvě nejlepší staré francouzské historické komedie. Zmínku zaslouží i výborná hudba Michela Legranda. (06.11.2005)

Myslím, že jde o můj osobní rekord. Tenhle film se snažím shlédnout uz přes 4 roky a dneska jsem ho viděl konečně až do konce! Málem jsem si z toho cvrknul! Po skončení jsem si musel dát panáka na oslavu úspěšně zavěšené mise. Byl to opravdu výkon. Film je totiž tak průměrně průměrný až je opravdu nezáživně těžce sledovatelný... (17.01.2014)