Mrchožrouti

Až se divím, že téměř 40 let po 2.svět.válce se ještě Henrimu VERNEUILOVI podařilo získat do této příjemné volovinky už 51.letého J.P. BELMONDA. On, který neměl nouzi o daleko lepší filmy se nechal přemluvit do této naivní oddychovky. Počátek filmu se mi velmi líbil, též mě zaujal (hlavně že Němce nadabovali herci, kteří buď Němci byli nebo ovládali jazyk perfektně s dobrým akcentem) to v každém filmu nebývá. Ale potom, když se začalo střílet z děla na hrad a Němci vůbec nereagovali, jsem pochopila, že se jedná o komedii. No dobrý, ale pro mě průměr. Že bych z toho byla "na větvi" to ani omylem. (19.08.2008)

O strastiplné cestě za zlatým snem - aneb nemálo cynické a zároveň humorné i poučné pojednání o tom, kterak se z původně bezúhonných a vcelku loajálních jedinců stanou snadno a rychle mrchožrouti. Stačí, když se naskytne příležitost - to ostatní už přijde tak nějak samo … asi to máme v genech … ;-) ... Pro pořádek bych měla ještě dodat, že i mrchožrouti mají svou morálku a své zásady - i když každý z nich je má nastavené jinak a chápe je po svém. A asi je zbytečné dodávat, že Jean-Paul Belmondo je neodolatelný, ať je kýmkoli. (28.04.2010)

Pod žhavým africkým sluncem. Horký písek pod nohama pálí. Zlaté cihly se v bance "chladí." Loupí, zachraňuje? Jak je jeho zvykem, ženy citovými příběhy ohromuje, své společníky ochromuje, hláškami nás zásobuje. Kdo? Zlatý pařížský hoch. Skrytý romantik, přitažlivý mluvka, nenapravitelný rošťák, nenahraditelný srandista, který svou, potem orosenou muskulaturou, omamuje všechny kolem. V tanku pádí pouští, samotář samotářský. Ujel příliš dlouhou cestu na to, aby...Vítej, "hrdino!" Těžce nabyl, těžce pozbyl. Vedlejším požitkům se neubránil. (28.03.2016)

Henri Verneuil je spolu s Johnem Frankenheimerem mým oblíbeným režisérem akčních filmů, u nějž vím, že můžu očekávat kvalitu a zážitek, ačkoliv akční žánr obecně jinak neoblibuji. Po všech stránkách kvalitní filmové řemeslo beru u Verneuila už jako samozřejmost, ale spojení prostředí bojové fronty z války a často drsné akce s obrovskou komediální nadsázkou, zacházející až do absurdního humoru a plynoucí mezi tím v rovněž výborných dialogových přestřelkách, mi překvapení určitě připravilo. Užil jsem si Mrchožrouty i víc, než jsem předpokládal, smích ve mě často vystřídávalo náhlé mražení, děj s loupežnou akcí uprostřed války má výborný spád, postavy jednají často nepředvídatelným způsobem, dialogy náramně šlapou a Michel Constantin si vychutnává svého morousovitého padoucha naprosto luxusním způsobem. Dokonce mi ani nevadilo, jak zde více lidí zmiňuje, že film nemá (jak už napovídá i název) jedinou čistokrevně sympatickou postavu. Ono nakonec krásné oči a půvab Marie Laforêtové v sobě nesou kouzlo mrchy přímo „andělské“, takže Verneuilovi hravě odpouštím i tak trochu hollywoodský romantický závěr. Pátou hvězdičku si zatím ponechávám v rezervě, přeci jen Verneuil natočil s Belmondem v hlavní roli pro mě minimálně dva lepší filmy. ----- „Jako voják neznám zcela zoufalou situaci. A hotovo!“ [85%] (10.06.2021)

Scénu, kdy ředitel banky při čůrání pokropí obnažený drát vysokého napětí a jeho manželka nad bezvládným tělem pronese jen: "To je poprvé co jeho nástroj zajiskřil", si vybavim vždycky, když vidim na zemi kabel a hned vim co nemám trefovat, ať už to k tomu svádí sebevíc. Pokaždý mi je Bebela na konci líto, ale když začne okouzlovat další paničku, lítost se rychle mění v závist. (15.12.2008)