Bláznivý Petříček

Začátek ještě vypadá jako normální film, ale nenechte se zmýlit, film to není. Je to hnus, je to lejno, je to špína a nesmysl. Citování něčeho, co nemohlo dávat smysl ani v jazyce původním, se dabingem vytratilo zcela. S dabingem si tvůrci také poradili v duchu kvalit zmíněného - dvaatřicetiletého Belmonda nachrchlal osmašedesátiletý Krampol, do toho superkripl Filip Švarc naštěkal sedm dalších postav (možná jich bylo ještě víc, ale usnuli jsme, a to je ještě slabá činnost, kterou by výše zmíněný mělo postihnout). (13.04.2014)

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)

Godardovy filmy se mi dost těžko hodnotí... Na jedné straně cítím (a ctím) tu režisérovu touhu po naprosté tvůrčí svobodě, líbí se mi všechny ty jeho nápady, odkazy a narážky, ale někdy se mi zdá, že to přehání. Asi jsem konzervativnější divák, ale často cítím v jeho filmech jistou neuspořádanost a absenci propracovanějšího děje (i když o tom to možná všechno je...). Konkrétně Bláznivý Petříček je především filmovou koláží a děj je tady vlastně nicotný a naprosto podružný... Pokud Nová vlna, pak rozhodně upřednostním Truffauta, který patří mezi moje nejoblíbenější autory vůbec. Nic proti JLG, ale ten jen experimentuje, zatímco Truffaut vypráví... To je mi bližší a funguje to líp. Ale tím nechci říct, že Godard jde mimo mě nebo tak něco.. Líbí se mi spousta jeho filmů (docela mě dostal třeba Week End, Bande á Part, Alphaville a další), ale můj vztah k němu je naprosto zřejmý z toho, že mým nejoblíbenějším filmem z jeho tvorby je U konce s dechem, který ovšem napsal Truffaut... Dávám 4* za kolekci zajímavých filmařských nápadů, atmosféru, existenciální podtext, specifický humor a skvělého Belmonda. (23.05.2006)

O čem je Bláznivý Petříček? Mohl bych odpovědět, že jde o francouzskou variaci na Bonnie a Clydea, že jde o příběh páru desperátů na útěku před zákonem, podsvětím i vlastní zodpovědností. Jenže by to nebyla pravda. Je to film o nezměrném egu Jean-Luca Godarda a jeho nekonečných hrátkách s možnostmi filmového jazyka a se všemi nástroji, které má režisér k dispozici, aby ovlivnil výslednou podobu filmového díla. Mám rád českou filmovou vlnu, ale Sedmikrásky paní Chytilové mi už přijdou nechutně přestylizované a manýristické, byť filmová kritika je vnímá naopak jako pomyslný vrchol a nejzásadnější snímek oné éry. Stejně tak mám rád i francouzskou novou vlnu, jenže Bláznivý Petříček v jejím rámci zaujímá podobnou pozici jako Sedmikrásky u nás. Přestože typický popkorňák, jakým POMO bezpochyby je, dokázal o Konci s dechem napsat, že jde o: "pseudointelektuálny, improvizačný a filmársky nezaujímavý blábol", mám Godardovu prvotinu rád a nadělil jsem jí 5*. O několik let později měl už Godard takové jméno, že se nemusel na nic ohlížet a vznikla sebestředná hříčka, kde herci zpívají, recitují verše, citují filozofy, obrací se k divákovi, řeší svůj vztah k vietnamské válce, pitvoří se a velryby nezachraňují jedině proto, že ekologie tehdy ještě nebyla v centru pozornosti francouzské intelektuální elity. Godard prohazuje scény, nechává herce přehrávat a lokace mění podle momentální nálady. Chápu, že výsledek může určitý druh intelektuálů oslovit, ba uvést do extáze, ale pochopte, jsem pouhým lapačem much a Godardova manýristická onanie mě po 3/4 hodině přestala bavit. Pro filmové teoretiky, studenty filmových věd a v neposlední řadě početnou bandu snobů je to jistě zajímavé dílko, ale já zůstávám při zemi. Takový Lynch si rád s divákem hraje, Godard ho tak nějak nepotřebuje, vystačí si totiž sám. Ten čas, který jsem s Petříčkem strávil, nelituju, protože titul patří k filmovému rozhledu, pokorně se ale rád vrátím k filmům založeným na příbězích a lidských charakterech. Celkový dojem: 35 %. (22.04.2013)

Jednoznačně nejintelektuálnější film s Jean-Paul Belmondem. Osobně si myslím, že film je myšlenkově až moc přeplněn. Ze všech dialogů, monologů a citací se mě vryl a navždy uložil do paměti jeden záběr, byl bez hudby, byl beze slov, přesto dokázal vyjádřit mnoho. Kamera sleduje lidské stopy v písku, které postupně splachuje mořský příboj a zastaví se záběrem na popel. Nejen díky této scéně, ale i díky hereckým výkonům Jean-Paul Belmonda, Anny Kariny a trvdému konci se stopy tohoto filmu ve mě hned tak nespláchnou. (01.10.2007)