Bláznivý Petříček

Nekoukatelná "intelektuální" ptákovina. Bylo tu několik povedených momentů. Třeba scéna hned na začátku, kdy si lidé na večírku místo povídání citují reklamy. Příjemně mě potěšily určité zcizující momenty, promluvy přímo k divákovi. Nepůsobilo to tak křečovitě, jak jsem se obával. Trochu násilněji už ale působily různé narážky na jiné filmy, a na umělecká díla obecně. Jako celek jsem ten film nepobral, možná jsem nedával dost pozor, ale absolutně jsem se s ním minul. (Možná to bude napodruhé lepší, ale fakt nevím, kdy k tomu seberu odvahu). Bohužel už se tu dost projevoval budoucí Godardův příklon k Maoismu. Režisér si chtěl zaexperimentovat, pohrát si s možnosti filmu, atd atd, fajn. Jenže je to nekoukatelná nuda. Jak to asi taky mohlo dopadnout, když natáčel bez scénáře... Přitom U konce s dechem mám moc rád. Tam ještě normálně rozvíjí zápletku. Ale u Petříčka už asi dospěl k "poznání", že příběh je buržoazní. Škoda. Film se mi nepodařilo sehnat v originále, takže jsem ho zhlédl dabovaný - Belmonda mluvil Krampol. Fakt zlo. Navíc dabing ani nijak neřeší, když třeba začnou hrdinové zpívat. Naštěstí trošku francouzsky umim:) (20.04.2010)

Mně se na tyhle filmy prostě těžko kouká. Jsou tady skvělé nápady, jsou zde výborné myšlenky, ale jako celek to prostě není něco, co by mě opravdu bavilo a zaujalo. Jean-Luc Godard se rozhodl, že v béčkové produkci bude prezentovat myšlenky, a bylo jich tolik, že je ani pořádně nestihnete sledovat. Moc věcí na jednom místě, příliš zvláštních přístupů k vyprávění i k hraní, i když Belmondo prostě okouzlí. (29.05.2015)

Nie som sklamaný, už vôbec nie rozčarovaný, ale zaskočený teda riadne. Nebyť toľkej poézie, tak sa s tým nepárem. Čosi neuchopiteľné však na mňa z tohto snímku dýchlo, znepokojilo ma, nahlodalo. To nejde neoceniť, zvlášť v pohodlí súčasných diel. Určite sa k tomuto výletu ešte vrátim, škoda len, že sa nedokážem vrátiť aj v čase. "Vtedy" to muselo byť neporovnateľne... intenzívnejšie? Asi tak. V jadre sú tie pocity rovnaké aj dnes. Akurát spôsob ich vyjadrovania sa zmenil. V tomto Godard nedokázal byť univerzálny (mám taký pocit). (31.10.2007)

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám. (07.11.2011)

No, raději ta černobílá, depresivní dramata, než tuto absurdně komediální hříčku bez hranic. Bláznivý Pierrot, jménem Ferdinand, se vydává na cestu poznání, kde nemůže chybět něžné ďáblovo stvoření, jež na scestí a k smrtelným hříchům vše a všechny přivádí, ale co, když se ve jménu svobody vraždí od Israele po Vietnam, proč by půvabná kráska nemohla vraždit i na francouzských riviérách, je to její svobodná vůle, chce prostě jen žít...paradoxní, ano, ale tento, pro dnešní publikum jen těžko stravitelný, film, který patří jen a jen do své doby, i když určité kontrasty a paralely příběhu lze použít i v dnešním, naprosto vším přesyceném světě, se v tomto nádechu skutečně vyžívá. Nakonec jde vždy jen o život a smrt, taky o ten nesmyslný cit...eeeh lásku. Ferdinand, obdivovatel Renoira, pokračuje, bojuje, zabíjí i trpí, aby se nakonec stal jednou z abstraktních postav na obraze zmíněného mistra, krásná smrt, alespoň tohle se povedlo, což bych mohl říci i o celém filmu, který u mě prošel jen tak tak, s ušima od barvy, nicméně originalitu a přece jen jistou nadčasovost, což se dnes hledá marně, nelze upřít. (16.09.2018)