Bláznivý Petříček

Paradoxně se v pozdějších letech "Bláznivý Petříček", respektive jeho hrdina pro některé obdivovatele francouzské nové vlny stal adorovaným pomníkem nabubřelého ideálu existenciálně zmítaného intelektuála. Při tom ale Godard zde onu ikonu zesměšňuje a ukazuje, že na ní není nic hodného následování, a naopak vynáší na povrch zpovykanou sebestřednost v jejím nitru. Se stejným anarchistickým výsměchem pak celým filmem podkopává také schémata dobrodružek, akčňáků i romanťáren o milencích na útěku (tedy žánrů, které z Belmonda již v předchozích a hlavně nadcházejících letech udělaly mezinárodní hvězdu). "Bláznivý Petříček" je rozverně dadaisticky podvratný film, který má schematický začátek a konec, ale všechno mezi tím je svěže nahodilé a kreativní. Každá jedna sekvence představuje nápadité meta řešení nějakého schématu, ať už formou jeho podvrácení, parodování, reflektování, banalizování i vynechání. "Bláznivý Petříček" je vlastně esenciálním filmem, protože zde postavy vcházejí do místnosti oknem. Godard tu doslovně naplňuje definici režiséra, jak ji o takřka čtyři dekády později formuloval tehdejší japonský samorost Takaši Miike. Podle něj scenárista napíše "hrdina vejde do místnosti", zatímco režisér má přijít s tím, jak tam vejde - obyčejně dveřmi, nebo třeba oknem. Zatímco dobová nonkonformita jiných novovlnných tvůrců dnes už vyznívá usedle a mainstreamově, Godard nepřestává fascinovat, a dokonce oslovuje stále nové generace. Jeho podvratnost nezůstává na povrchu, nýbrž řeže do samotného jádra kinematografie a tím se vzpírá obvyklé asimilaci středním proudem. (08.07.2023)

Godard zase kašle na konvence a především na diváka, je tou kolektivní hysterií, které propadá, sám. Rozhodně jeden z nejstravitelnějších Godardů, které znám. Netvrdím, že jsem porozuměla, ale našla jsem mnoho zajímavého a podnětného. A výhoda Godarda pro mě spočívá právě v tom, že mě nenutí si myslet to, co chce on, nechává svým divákům jejich prostor si o něm a hlavně jeho filmech myslet to, co chtějí oni. (29.01.2012)

Nie je jednoduché sa adaptovať počas sledovania Petríčka na Godardov pocitový a myšlienkový level. Hlavne preto, že množstvo myšlienok je podávaných čítaním kníh, denníka a voiceoveru hlavných hrdinov. Divák nemá šancu stíhať a tak mu neostáva nič iné, iba sa nechať unášať atmosférou 60tych rokov a farebného prímorského prostredia. Mne je táto doba vzdialená, takže uprednostňujem viac polopatické zobrazenie dobovej atmosféry spoločnosti a jej problémov v iných filmoch. Problém bude aj vo vkuse, pretože napríklad Bergmanove ťažké filmy ma dokázali intelektuálne stimulovať viac a pripadali mi viac uchopiteľné a nadčasovejšie. Bláznivého Petríčka by som štýlom a formou podania posolstva prirovnal k Antonionivmu Zabriskie Point. Film pre odborníkov na francúzsku novú vlnu a študentov filmovej vedy. (10.12.2012)

Rozum mi ide zastať. Aké že sú to kvality tohto diela? Trápny, ujačený, nudný, nezrozumiteľný, grotesktný road movie, v ktorom sa Bébel zrejme vyskytol nechtiac, čo možno paralelne porovnať aj s poslednými sekundami jeho postavy v tomto filme. Prečo niekto vôbec obdivuje všetky tie Godardove hovädziny? (28.02.2018)

Film, po jehož zhlédnutí se Chantal Akerman rozhodla být režisérkou. Můj čtvrtý (a zatím nejlepší) Godard. Už se docela známe. „Ještě že nemám rád špenát. Protože jinak bych ho jedl, ale já ho nesnáším. A s tebou to je stejné. Jenže přesně naopak.“ Kdyby Belmondo hrál ve všech filmech od Godarda, nezlobil bych se. (06.09.2014)