Colette

Vítejte v pekle na Zemi. Z koncentračního tábora Birkenau se vydává místenka bez možnosti návratu. Ti, kteří měli to štěstí a neskončili v přistavených pecích sežehnutí na popel, se podrobují nedůstojnému zacházení od nacistických zrůd. V horším případě hrozí smrt, v tom lepším je to bičování, které je na denním pořádku, a hrozí každému, kdo se jen nepatrně proviní proti přísně nastavenému vězeňskému řádu. Transportem smrti je sem poslána i mladá židovská dívka Colette Cohenová, která rázem přichází o svoji rodinu i ženskou důstojnost. Její nezlomná vůle po životě, a překvapivě i láska, ji pomáhá určitým způsobem se vyčlenit z toho pekla. Ano, i v takto nelidských podmínkách je možné prožít zamilovanost s mladíkem Villim, stiženého stejným osudem, a kterému nikdo neřekne jinak než "Malé pivo". A který nepřestal snít o útěku za svobodou do Kanady a lepším životě. Ten o těchto útrapách později v exilu sepíše působivou autobiografii. Osudy těch, kteří byli vystaveni nekonečným útrapám v koncentráku, mapuje ambiciozní koprodukční drama scenáristy a režiséra Milana Cieslera, které vychází z románové předlohy slavného spisovatele Arnošta Lustiga. Dovedně využívá stísněnost daného prostředí, velmi věrně a bez příkras se podařilo zachytit špinavou nehostinnost prostředí lágru s množstvím nepříjemných scén, které občas nemají plnou intenzitu, ale většinou mají to, co se od nich očekává, a s divákem otřesou. Z hlediska hereckých výkonů všichni bez výjimky odvádějí více než nadprůměrné herecké výkony, a to včetně Jiřího Mádla, který nemusí každému do podobného syrového dramatu, zachycujícího hrůzy války, sedět. Je nespornou výhodou, že ne vždy byla právě na jeho postavu cílena pozornost. V pokročilém věku ji už hrál stejně někdo jiný, stejně jako Colette. Z hereckých výkonů dominoval přece jen Michal Dlouhý, jehož krutý esesácký důstojník by si býval zasloužil větší prostor. Postsynchrony představují v českém filmu mnohdy bolavé místo, a ani tentokrát nelze přehlédnout jejich nevalnou technickou kvalitu. Tahají za oči a uši tím, jak text svým nekvalitním technickým provedením nesedí předabovanému herci v ústech. Je to důsledek toho, že film byl nejprve namluven v angličtině a později předabován do češtiny hlasy původních herců. Umělost dabingu se však přes všechnu snahu nepodařilo dostatečně odbourat. Filmu se dlouho dařilo nehrát příliš prvoplánově na city a z nejedné scény je cítit určité zvláštní odosobnění. Nejedna scéna z lágru na diváka zapůsobí tak, jak má. Ostatně jeho brány, kromě úvodu a konce filmu, divák neopustí, a tak má dostatek času na obeznámení se s jednotlivými postavami, k nimž spíše výjimečně najde něco jako vřelý vztah, a mnohem lépe film působí v rovině nezaujatého pozorovatele, což je na takový typ snímku neotřelé a originální. Závěr filmu už dal průchod emocím, které jsou trochu z lacinějšího ranku, ale to už je individuální a každý ho tedy může prožívat po svém. Filmu citlivý a neotřelý přístup nechybí vzhledem k mírně obehranému tématu. A je to navíc snímek zručně natočený, vyvážený, opatřený kvalitním hudebním doprovodem, výpravou, střihem a výbornou a občas až poetickou kamerou, podobnou té, kterou ve svých filmech využíval např. Vojtěch Jasný. Je tedy nanejvýš s podivem, že u tohoto snímku nedošlo k výraznému sběru trofejí na Českém lvu. Nevím, čím si vysvětlit nedostatečný zájem akademiků k tak reprezentativnímu filmu stran uměleckých a technických kvalit, které často českým filmům z posledních let chybí. Hanba by je měla bičovat tak, jak hlavního hrdinu nacističtí dozorci. Film samozřejmě stojí za vidění a je jedním z nejlepších českých filmů, které byly za poslední dobu k mání v kinech, i když chápu, že v televizi bude po něm větší poptávka. 80% (15.03.2014) (méně) (více)