Spálené stodoly

Mám rád atmosféru v starších francúzskych filmoch. Je dobré, ak v príbehu, ktorý je psychologickým súbojom dvoch silných osobností, dostali príležitosť osobnosti herecké. Dokonca som po veľmi dlhej dobe videl Renata Salvatoriho. S filmom Spálené stodoly mám vlastne iba jeden problém, a to ten, že som výrazne zmeškal jeho začiatok, takže jeho hodnotenie je iba predbežné. Celý film som videl až po šiestich rokoch a netypicky som mu pridal hviezdičku. Je to naozaj herecký koncert, pričom Simone Signoret som vnímal ako matriarchálneho Jeana Gabina a Alain Delon mi zasa svojou zarputilosťou pripomenul poručíka Columba. Ostatné postavy a postavičky boli iba naznačené, ale z nich ma zaujala postava predsedu súdu. A nemôžem zabudnúť na výbornú hudbu, i keď nie som obdivovateľom Jeana Michela Jarrého. (26.10.2010)

Filmová sociologická studie, které míval obojživelníky konzumující národ ve zvyku vydávat za kriminálky - a dobře dělal. Ve vsi, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam dávno umřely nudou, skrývá hebká bělostná pokrývka lecjaký starý hřích a nový poklesek, ale v okamžiku, kdy krví mladé cizinky a studenou modří získá barvy francouzské trikolóry, začne tát a odkrývat ještě nepříjemnější věci než obvyklé psí exkrementy, jak bývá zvykem u nás. Tradice jsou jen o málo zkostnatělejší než objekty, které začnou závodit, který z nich dřív vypadne ze skříně, pod ledem vře láva a ti, pro které jsou tradice už jen prázdným pojmem, by za sebou místo mostů s chutí spálily stodoly, protože ty jsou už jen symbolem nikdy nekončící a beznadějné dřiny místo rodné hroudy. Souboj ocelové matriarchy Signoret s ledovookým vlčákem Delonem má grády, o jakých si mnohé moderní thrillery mohou nechat leda zdát, tím spíš, že jde o utkání nelítostné, ale z bezděčným respektem každé strany pro tu druhou a ať vyhraje kdokoli, oba tratí... SS bych dala všechna existující herecká ocenění, Delonovi bych dala... bych dala. (05.12.2011)

Chladné a není to tím sněhem, triviální a je to tím příběhem (i když o něj tu moc nejde, spíše o nalívání čistého vína a taky červeného a skotské). Nu což, alespoň pro jednou nechal Delon bačkory nenatažené a ještě dostal pár švýcarských franků na kafe.. A mimochodem, poslouchat Jarreho hudbu ze Spálených stodol v uzavřené místností, byl by asi tak po hodině šroubovák zapíchnutý do vlastního čelního laloku jediným možným východiskem.. (10.11.2014)

Tento film jsem si musel pustit třikrát v hodně velkém časovém rozpětí, abych ho byl schopen dokoukat, ohodnotit. A hlavně příjít mu na chuť. Nevím, proč se mi to tehdy nelíbilo. Ten film má své velké kouzlo. Určitě na něho hned zítra nezapomenu. Kdo je vrahem mě postupně upřímně přestalo zajímat. Anebo jsem na to ani nějak nemyslel. Byl jsem jenom přesvědčen, že nikdo z Rosiny rodinny a ze Spálených stodol vůbec to nebyl. Hlavním bodem, je zde hlavně scénář s výborně napsanými charaktery a psychologií hlavních postav. A Chapot (který nebyl jinak moc známy) nenapsal jenom zajímavý scénář. Hlavně projevil velký cit v obsazení Signoret, protože tahle herečka je naprosto nedoceněný poklad. Za ni prostě hraje už jenom ta její pozoruhodná vizáž, ze které jde už samo o sobě hrozný respekt. Dík jí patří, i za to že navrhla do role soudce Delona. V takovéto poloze ho moc neznáme (navíc s dabingem Cupáka, kdo to kdy viděl.) Ale jeho soudde je naprosto úžasné zahraný. Delon mě opět posadil na zadek. Škoda, že neměl se Signoret více delších samostatných scének. Jejich doplňovaní (a to nejenom herecké, ale i ve filmové mezi postavami) bylo přímo geniální. Nebo spíše souznění. Ale předvedli se i další herci. Bouise anebo vždy dobrý Crachet. Závěrečná scéna ve mě skoro donutila dát plnou palbu. Ale na tu asi ještě není. Nicméně, jak Delon odešel a do toho se rozehrála hudba, měl jsem na krajíčku. A přitom to nebylo nic smutného. Nebo bylo? Každopádně to byl nádherný konec. Občas se našli, i horší místa. Ale těch moc nebylo. Jinak ještě musím vyzdvihnout dabing. Cupák je naprosto přesný, co se týče Delonova originálního projevu. Do této netypické postavy sedl jak zadek na židli. (11.06.2017)

V mládí velmi krásná Signoretová nepostrádá jistý šarm ani v pozdějším věku, a tak si zaslouží být i ve Spálených stodolách Sluncem. Delon sice působí jako nezkušené ucho, nakonec se však ukáže jako důstojný soupeř autoritativní Rosy. Chladná zimní krajina, neobvyklá hudba (aby ne, když autorem je elektronický mág Jean-Michel Jarre), časté snímání obrazu ze vzduchu, kontrast vesnice a města - na venkově, o samotách nemluvě, ještě drží lidé spolu. Město je už z hlediska vztahů prohnilé. Závěr možná působí nečekaně, ale je logickým vyústěním příběhu. Nejsilnější je poslední setkání dvou rivalů - on ví, že ona ví, stejně jako ona pochopí, že i on ví. Nic jiného s tím už udělat nemohou, jelikož se v té chvíli navzájem respektují. Viděno znovu po dlouhém čase... (10.11.2014)