Rozkoš

Nonkonformní snímky Jitky Rudolfové nikdy nepatřily k mainstreamovému klišé současné české kinematografie, tím spíš, jsou-li v nich prezentováni kontroverzní hrdinové se svými nebanálními složitostmi života. V Rozkoši je ona kontroverznost zastoupena mnohoznačností zdejších protagonistů, odcizujících a odcizovaných, zas a znova podléhajících prefabrikované době dneška. Single hrdinové se single depresemi v single prostředích. Osamělost, citová otupělost, přetvářka, alibismus, stejně jako bezvýznamnost, vlastní prázdnota, nechuť, nuda, stereotyp. Taková jsou synonyma pro Rozkoš, ale nejen pro ni. Téma je až příliš blízké, než aby jej divák vnímal nezaujatě, nezúčastněně. Jakýsi šestý rozměr filmu dodávají herečtí interpreti, především Jana Plodková dochází k zasloužené reputaci po předchozích bezbarvých výkonech ve filmech prostřední jakosti. Budař, Plesl i Myšička ztvárňují každý po svém životní ztroskotance, kteří pod rouškou vlastního sebevědomí zakrývají naprostou vyhořelost generace mladšího středního věku. Rozčarování, deziluze, možná také znechucující opovržení a pocit marného zápasu se sebou samým, takový bude nejspíš výsledný dojem z tohoto bytostně artového filmu, který by díky své naléhavosti určitě neměl stát stranou širší divácké pozornosti. (04.03.2014)

Musím ocenit jistou originalitu ztvárnění tohoto příběhu, vizuelně to nemělo chybu. Jana Plodková v roli Mileny příjemně překvapila a její "rozervanost" jsem jí věřila. Finální vyústění bylo také vcelku vtipné, ale místy se objevovalo dost hluchých míst. Balancovala jsem na hraně dvou a tří hvězd, ale vzhledem k těm smskám, které se mi líbily, dávám tři. (15.09.2014)

Jitka Rudolfová pokračuje ve svých sondách do současného vztahového babylonu a tentokrát vnáší do hry i vážnější otázky odcizení, neupřímností a neautenticity, která vyprazdňuje. Ačkoliv film působí trochu motivicky přetíženě a vyjadřuje se spíše v šifrách, dokáže věrohodně nastínit hluboké důsledky narušených mezilidských kontaktů po ztrátě bezprostřednosti. Především bravurní vizuální stránka inspirovaná Baudrillardovými úvahami o kopii a neautenticitě film nesmírně pozdvihuje a dodává mu působivě znepokojivou atmosféru. Naopak uvolnění herci jako Jana Plodková, Jaroslav Plesl či Václav Neužil ml. mu dodávají nadhled, zbavují jej příliš artistního uchopení a přibližují jej poetice i humorné nadsázce tolik vyzdvihované u svěžího režisérčina debutu. Rozkoš ve své ambici fungovat jako výklad dnešního světa se sice tolik nevyvaroval neduhů režisérských prvotin, ale i tak potvrzuje, že v Jitce Rudolfové získáváme režisérku schopnou hlubší a přitom divácky přitažlivé reflexe aktuální problematiky - tedy toho, za co filmové festivaly v dnešní době platí zlatem. (23.12.2013)

Dobrá kamera, zajímavá hudba, pěkné vizuální nápady, například ta velkoplošná projekce za okny hlavní hrdinky. Jenže nikde žádná pochopitelná lidská postava, jen samí mimozemšťané, umělci, nebo co to bylo za tvory. Takže nevím, o čem to bylo, ani co mi to chtělo říci, ale na druhou stranu jsem u toho neusínal (50%). (15.09.2014)

"Vichrovinka z hor". Kdo ví, z jakého uměleckého podhoubí Jitka Rudolfová pochází, tak je mu jasné, o čem mluvím. Pamatuji, jak před cca 15 roky jsme si s kamarádem dělali legraci z Jitčina pseudouměníčka promítaného v Klubu na Rampě a tohle se veze na podobné vlně. Oceňuji překvapivou obrazovou kompozici, která nejednou potěší estétovo oko, je fajn, že film je oproštěn od nudného klišé, ale jinak scenář, chcípácky se plácající se od ničeho k ničemu, prostě nebrat. Nedělal tomu náhodou dramaturga Vachek? Po třiceti minutách už mi, slovy hlavní protagonistky, šly na jazyk slova "Už mě to tady nebaví." (17.05.2014)