Rozkoš

Zatímco dokumentaristicky roztěkaná první část Zoufalců připomínala filmy režisérčiny učitelky Věry Chytilové, Rozkoš, klinicky chladná (de)konstrukce anestetizovaných vztahů, v sobě má něco z rané tvorby Atoma Egoyana (Chytilovou ale nadále vnímám ve feministickém podtextu – většina mužských postav jsou nezodpovědní a nepraktičtí trubci). Postavy, které mají „takový permanentní pocit neradosti“, se sobě v pomalém, dramaturgicky kolážovitém vyprávění odcizují v prostředích laděných do barev stejně nevlídných, jako jsou moderní vztahy (chladná modř, jedovatá zeleň). Určující znaky doby nicméně Rudolfová nevystihuje s pomocí prostředí a akce do něj zasazené, ale skrze lidi a jejich vztahy. Kamera se drží v blízkosti postav, intimita je nadřazena přehlednosti. Podobně jako dostává prohlubování několika motivů (hledání výrazu, hledání štěstí) přednost před pravidelným rytmem vyprávění ( „refrén“ se spermiemi a vajíčkem to nezachrání). Mnohoznačné kompozice, které utkví v paměti (Milena v záplavě televizních obrazovek), moc nepřiléhají k ostatním záběrům a atmosféru z nich se režisérce nedaří přelít do zbylých částí filmu, které stojí na nenucené interakci postav a nevyumělkovaných dialozích. Právě ty nejlépe postihují naléhavou potřebu obhájit své místo ve světě. Artová nadstavba vedle nich působí strojeně, místy až jako rádoby-sofistikovaná parodie artfilmů. Rudolfová sice i napodruhé zaujala, ale nemyslím si, že k postihnutí světa tvůrčí impotence, neplodných vztahů a adoptovaných vášní zvolila tu nejvhodnější formu. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, Marthos, Sandiego (07.08.2019)

Milena: "Jako proc Ti vlastne pisu, kdyz o mne vlastne zadny zajem nemas?" Vladimír: "No to je jako jasny, protoze bez toho by nebyla zadna Rozkos, zadne vnitrni napeti, zadna vyprazdnenost dusi, prahnoucich po necem. Zadnej film by nebyl." Milena: "Jses hnusny, cynicky prase, ale ponevadz jsem intouska, reknu to takhle: uz se nemusime potkavat. Nikdy." Vladimír: "Njn. Ale dneska vecir bych Te snad moh jeste jednou-dvakrat voprcat, ne?" Milena: "Tak jo, kdyz myslis." Milena: "Ale prijed az po desate, musim jeste v praci dostrihat tu reklamu na absintovou becherofku." (16.09.2014)

Překombinované české dialogy plné rozteklých mouder a intelektuální nadsázky prostě prudí... Rozkoš není dějová záležitost, je to spíše vykreslení několika „samotářských“ charakterů a jejich bolístek (postavy se mimochodem často jen zjeví a zase zmizí kdesi za oponou, aniž bychom se o nich dozvěděli alespoň cosi...), marně hledám důvod, proč bych měl někomu tenhle snímek doporučit... Možná kvůli civilnímu herectví Jany Plodkové..? Možná... (30.06.2014)

Naprosto zbytečná slátanina o střední generaci, která po letech pocení prdele v práci a "budování kariéry" zjistila, že vlastně neví jak žít a má z toho v hlavě pořádný bordel. Patří vám to, zmrdi! Já tuhle upocenou generaci X fakt nesnáším. Pořád ještě má potřebu brzo vstávat, zavedla "tolerovaný přesčasy" a navíc si myslí, že sežrala všechnu moudrost, protože v 89. zazvonila klíčema a tím vyhnala zlý komunismus a zároveň přivolala hodnou demokracii. To už je lepší generace Z, která sice neustále něco blije na sociální sítě, ale zase nechodí moc ven a já se s ní tak moc nepotkám. Kdyby ta tragická režisérka natočila něco o mojí generaci, která prodlužuje studium, co může, a pak několik let pendluje mezi pracákem a friťákem v Mekáči, tak se alespoň zasměju. (15.09.2014)

Netradiční - hurá! Doufám jen, že po pár dnech nevyšumí. Možná rozehráno příliš příběhů, emocí - na druhou stranu, to všechno hrálo v Milenčině (nečekaná dvojznačnost) velkou roli. Jana ji hraje skvěle - tu zmučená, tu razantní, aby nakonec totálně slítla k hloupým činům. Moderní doba si žádá debilní činy. A ty jsou divákovi předkládány stylem z House of Cards. U mě dobrý. Zeptejte se za týden. Snad nezůstane jen a pouze: "Ona se bojí, že mi stále stojí za ní pro to jít. Stojí za to žít, stojí za to žít ..." (05.12.2013)