Režie:
Rolf LyssyScénář:
Rolf LyssyHudba:
Jonas C. HaefeliHrají:
Dore De Rosa, Walo Lüönd, Bill Ramsey, Valerie Steinmann, Silvia Jost, Hilde Ziegler, Aviva Joel, Claudio Caramaschi, Beatrice Kessler, Werner PanzerObsahy(1)
Max Bodmer (Walo Lüönd) a Moritz Fischer (Emil Steinberger) sú úradníkmi kantonálnej polície a ich hlavnou úlohou je kontrola a preverovanie cudzincov, ktorí majú záujem dlhodobo žiť vo Švajčiarsku a samozrejme získať tiež občianstvo. Každý, kto v tejto najkrajšej, najčistejšej a najbohatšej krajine chce získať občianstvo, bude navštevovaný, vypočúvaný, sledovaný a posudzovaný najzvláštnejšími metódami týchto dvoch pánov. Vo filme sa prelínajú tri sledované subjekty, ktorými sú taliansky cukrár, juhoslovanská baletka a tiež nemecký psychiater so svojou manželkou. (agrimon)
(více)Recenze (4)
Občas se stává, že se u výběru filmů, které by mě mohly bavit a zlákají mě ke zhlédnutí, trochu seknu. Údajně kultovní švýcarská komedie, která má na IMDb z víc než tisícky hodnocení 71%, mě většinou nudila. Walo Lüönd a s mrknutím oka i Emil Steinberger jsou herci, na něž se celkem dalo dívat, ale slušel by jim spíše jiný rozsah i žánr, Lüöndovi tak jedna ze skupinky vedlejších rolí, Steinbergerovi snad větší epizodka a nejlépe ve vážné napínavé krimi, aneb v rámci komedie tu utáhli maximálně vybranou atraktivnější scénu, jinak působí nudně rutinně s občasným zábleskem lepšího potenciálu, jako asi celý film. Zápletka o dvou policistech, kteří bedlivě, zčásti tajně a zčásti přiznaně, sledují čerstvé imigranty s cílem, aby zjistili, zda se mohou stát nováčci v jejich státě reálnými Švýcary, má být údajně založená na dobové realitě systému, ale celý ten systém mi připadal přitažený za vlasy natolik, že jsem mu v takto vlažném podání nevěřil a nechápal jeho smysl. Stalking a odposlouchání, nejde-li o závažné kriminální případy, zrovna neschvaluji, ale komedii s takovou zápletkou bych si klidně uměl představit tak skvělou a vtipně nabitou, že bych se nad tím ani nepozastavil. Zde se nestalo. Je to žalostné konstatování, ale mimo jednu skvostně ztvárněnou epizodku postavy Itala na naturalizační komisi (Claudio Caramaschi / pan Grimolli) ten film v mých očích často zachraňovaly pěkné sedmdesátkové barvy a dobové městské reálie. [40%] ()
Stať sa Švajčiarom je podľa mňa rovnako ťažké ako dopozerať tento film. Donekonečna opakuje jeden až dva smiešne prístupy kantonálnej polície. Jej príslušníci upäto sledujú, či uchádzači o občianstvo dodržiavajú všetky predpísané zvyky a zodpovedajú typizovanému švajčiarskemu charakteru. K uzúfaniu nudná komunálna satira zaujme snáď len v jednom: ak sú čo len spolovice praktiky štátno donucovacieho aparátu pri zisťovaní pomerov adeptov o život v krajine helvétskeho kríža také aké boli naznačené vo filme, tak je zrejmé, že zvrátený záujem štátnej moci o súkromné pomery bežných občanov nebol zďaleka výsadou štátov socialistického bloku. ()
U nás jde o prakticky neznámý snímek, ve Švýcarsku je to ale naopak jeden z těch nejznámějších: co se domácí tvorby týče, překonal v návštěvnosti v kinech všechny rekordy. Podle mého dosáhl takového lokálního úspěchu naprosto oprávněně. Jde o milou veselohru, která i přes svůj věk velmi potěší. Největší vtip na tom ale je to, že je snímek založený na pravdě, byť jsou mnohé scény maličko "přetažené". Doporučuji sehnat titulky, švýcarský dialekt a němčina jsou víceméně odlišné jazyky. ()
Tento film je takový méně slavný předchůdce známého filmu Zelená karta (1990). Když jste chtěli před 20 - 30 lety (ne dnes) získat občanství v kterékoliv zemi na západě, vypadalo to hodně podobně jako v tomto filmu. Dodávám jen, kdo to nezažil, jen stěží pochopí. ()
Galerie (11)
Photo © Columbus Film
Reklama