Poslední adresa

Tenhle film jsem viděl prvně asi před deseti lety a od těch dob jsem ho sháněl. Až dnes ho vysílala Nova (díky!). Skvělá Francouzská detektivka ze staré školy plná drsných týpků, aut a ran. Hlavně je však o netradičním pátrání nikoli po vrahovi, ale po důležitém svědkovi zločinu. Jako u všech krimi made in France pochmurnou atmosféru vybuduje hudba a závěr je dosti smutný. Lino Ventura je ve své roli vynikající, charismatický a přesný. Marléne Jobertová, kráska s pihama, je krásně křehká a nezkušená. Michel Constantin, častý představitel grázlů, dokáže hrát pouze pohledem. Dávám čtyři hvězdičky a řeknu vám, že k páté mnoho nechybí. Poctivá podívaná. (26.07.2007)

Čtyřicet let uplynulo od uvedení tohoto filmu, a přesto se na to pořád dobře kouká i navzdory pozvolnému tempu. Nepochybným magnetem filmu jsou ladné křivky půvabné Marlèn Jobert na kterých si lze jen smlsnout, a samozřejmě představitel správných chlapíků Lino Ventura, který zde hraje drsnějšího neúplatného policistu. Pátrání po korunním svědkovi ani chvilku nenudí. Lino Ventura byl vlastně jeden z mála herců, který vždy upřednostňoval kvalitu scénáře před výší honoráře. Takže s klidným svědomím mohu napsat, že jde o velmi dobré kumštýřské filmové řemeslo (28.08.2011)

Tušila jsem, že to bude pecka, ale že se do Lina zamiluju zrovna zde, a po x jiných filmech s ním shlédnutých, to mne nenapadlo ani za mák. ;-) Tedy, jako herec má v mém srdci místo už dávno, ovšem odteď je tam navíc ešče aj ta erotika. :-DDD Film mne vtáhl od samého začátku. Relativně prostý děj ovšem Liník, Marlenka, Józa a František vyšperkovali k dokonalosti. A stačilo pro to též jen "málo" - sem tam nějaké to gesto, letmý úsměv, flétnu s akordeonem, a třeba i takové zdánlivě obyčejné věci, jako např. déšť, knížku veršů či bezzubého, platonicky zamilovaného staříka. Perfektní scénárista (a režisér v jednom), skladatel a herci by snad vytvořili skvěle i stupidní céčkový horor či reklamu na zubní pastu. :-D Jen jsem doufala ve šťastnější konec, ovšem nějaký takový zároveň i očekávala. Nijak to samozřejmě na kvalitách filmu neubírá (spíše možná naopak). (02.03.2020)

Poslední adresa je tak trochu jiná kriminálka. Místo neustálé akce, automobilových honiček a napínavých přestřelek sledujeme mravenčí pátrání dvojice detektivů po korunním svědkovi dávné vraždy. I když děj neslibuje nijak mimořádný zážitek, opak je pravdou. Díky skvělé kameře a perfektní chemii mezi zkušeným, flegmatickým a výkonným Leonettim a naivní, nadšenou a emocionální Jeanne Dumas, je i obyčejná policejní rutina skoro thrillerová záležitost. Obrovskou zásluhu na drsné a syrové atmosféře má i výborná hudba. Françoise de Roubaixe jsem vůbec neznal, ale tímhle soundtrackem se u mě vyhoupl na seznamu oblíbených skladatelů filmové hudby hodně vysoko. Rozebírat výkon Lina Ventury nemá příliš smysl, je špičkový jako vždy. Jeho protipól, Marléne Jobert, za ním nikterak nezaostává a totéž se dá říci o všech hercích kteří se na plátně mihli. José Giovanni dokázal, že když má režisér talent a k ruce zdatné pomocníky, i z mála se dá udělat výborný film. (04.01.2012)

Rádobyakční, odbytá a herecky až negramotná pasáž pod úvodními titulky během které Lino tři výlupky zatkne a jednoho rovnou zastřelí jako by sem spadla z úplně jiného filmu. Zbytek se naštěstí nese v úplně jiném duchu – neběhá se, nestřílí se, výborně sestavená dvojka Ventura, Jobertová nachodí po Paříži kilometry od čerta k ďáblu, pěkně pomalu a důkladně. Film s tou správnou patinou francouzko-italských koprodukcí ze sedmdesátých let, kde se típou cigarety o volant a když dostanete nakládačku, tak to fakt bolí. (22.10.2003)