Ubožáci

Smekám před Robertem Hosseinem, který se s nesnadnou knihou a rozsáhlým příběhem vyrovnal se ctí, aniž by si zadal se žánrovými klišé a přemírou patosu. Smekám před výkonem Lina Ventury, před jeho zcela přirozeným hereckým projevem a před maskéry, kteří dokázali v jednotlivých úsecích příběhu vepsat do jeho tváře a zevnějšku plynoucí čas. Smekám před Jeanem Valjeanem, který se dokázal tolikrát odrazit ode dna. A smekám před každým, kdo kdy dal po tlamě postavám Michela Boqueta, který za svou kariéru snad neměl nic jiného na práci, než zatápět napraveným zločincům. (09.05.2012)

2/2 Robert Hossein vtiskl Bídníkům novou podobu. V 80. letech už byla pryč doba dekorativního historismu 50. let, nový pohled přinesl více špíny a beznaděje. Stoická tvář Lina Ventury se stala synonymem pro nové tempo vyprávění, pro novou zkratku. Hossein se rozhodl některé detaily vynechat, například pád Fantine zobrazil v působivé montáži lidské tváře, která se z krásné stala k nepoznání ošklivou. Nelze se divit, že si Evelyne Bouix za takové mistrovství brzy vysloužila hlavní roli v jiné francouzské národní látce, v Edith a Marcel. (02.01.2021)

Vzít monumentální bichli rozměrů Bídníků a převést ji na filmové plátno tak, že se podaří vystihnout jejího ducha, to je umění. Uměním, ač jiného druhu, je také vykuchat z ní veškeré důležité dějové body a přitom se k ní nepřiblížit ani na píď. Síla knihy netkví v dějové linii ani v nějaké té kritice nespravedlivého společenského řádu, její skutečná síla leží v odbočkách od děje, v zdánlivě nepodstatných líčení alá popis bitvy u Waterloo, v mnoha vedlejších postavách, jejichž vliv na hlavní příběh je minimální, v makabrózních pasážích, které s uličnictvím brakové literatury pomrkávají na čtenáře a připomínají mu, že čtení je taky (nebo hlavně?) o zábavě. Nic z toho se zde nenachází, místo toho se Hossein puntičkářsky soustředil na to, aby vynechal co nejméně zastávek Valjeana na cestě z galejí až k závěrečnému konci a to stylem, že většina filmu spíš připomíná ilustraci k vydání určenému pro žáčky prvního stupně základní školy. Většinu doby to navíc šustí papírem takovým způsobem, že jakoukoli scénu, která k vyprávění používá vyloženě filmových prostředků (třeba stylově neoriginální bitva na barikádách), jsem hltal s nenasytností alkoholika, co si dává své první ranní pivo. Jest vtipné, že to, co se tak Hosseinovi podařilo vystihnout nejlépe, byla unylost Cosetty (zlatá Eponina, ta je v kontrastu s ní čistou esencí pořádné ženské a dal bych ji před C. přednost tisíckrát), otravnost Maria a vůbec unylost celé jejich milostné linie, což je ovšem nejspíš nějaké dobové klišé, jelikož při nedávném čtení Hraběte Monte Crista jsem na podobnou uvzdychanou lásku narazil taktéž. To je ovšem na podobně ambiciózní dílo poněkud málo a jako takové vidím jeho účel pouze v tom, že nějaká uvědomělá a líná paní učitelka tím může zabít pár vyučovacích hodin, kdy to pustí žákům místo toho, aby jim musela o Bídnících vykládat s vědomím, že většina z nich se ke knize nepřiblíží ani omylem. (10.07.2014)

Začáním mít pocit, že Bídníci jsou kniha, která je jako film nezfilmovatelná (snad jen jako televizní seriál) a tato verze patří rozhodně k těm slabším. První díl se ještě poměrně drží, a nechybí tu dokonce několik působivých momentů, třeba montáž chátrající Fantiny podkreslený Thénardierovými dopisy, ale v tom druhém už Hossein zcela podleh iluzi, že je umělec, a proměnil Bídníky v bizarně megapatetickou karikaturu Hugova románu. Navíc značně nesourodou. Chvíli se pokouší o syrově realistické pojetí, ale pak ho nabourá rádoby uměleckou stylizací. Sbližování Maria a Cosetty coby sled statických fotografií jaro-léto-podzim-zima, jakoby celý rok stáli a hleděli si na zahradě do očí? Doslova parodií je pak scéna boje na barikádě, kde se všichni chovají jako nemyslící náměsíčníci, to vše navíc ve zpomaléném záběru a podkresleno bombastickým orchestrem, aby jó vyniklo, jak moc je to patetické. Jeden z nejdojemnějších momentů románu - oběť Eponiny - v té grotesce zcela zaniká. Vrcholem je pak rádoby umělecké ztvárnění Valjeanovy osamělé smrti. Pokud bych neznal předlohu, a nevěděl o co opravdu jde, přišlo by mi jednání řady postav zcela nelogické až nemyslné, Valjeanem počínaje, Javertem konče. Z řady výrazných románových postav jsou tu navíc jen bezvýznamní statisté, ať už je to Cosetta nebo třeba Gavroche. To Hossein příliš nezvládl. A to nemluvím dalších kiksech. Když už realisticky navleče chudinu do rozedraných hadrů, ušpiní je tak, jakoby poslední voda, kterou viděli, byla ta plodová, a pečlivě rozcuchá každý vlas, působí pak jako pěst na oko jejich bělostné ošetřované zuby. Bídníci jsou předloha tak silná, že úplně špatný film z ní prostě vzniknout nemůže, Hosseinova verze však rozhodně patří k těm méně povedeným. (05.02.2017)

Zapomeňte na Augustův film s Liamem Neesonem, zapomeňte na legendární verzi s úžasným Jeanem Gabinem, či průměrný seriál s Gérardem Depardieu....Nejlepší ´Les Misérables´natočil Robert Hossein, syrové, nepřikrášlené, místama až kruté, fantasticky zrežírované a mistrně zahrané, v čele s charismatickým Lino Venturou, který se pro roli Jeana Valjeana asi narodil. Hosseine, nemusíš se bát, de Peyrac je zapomenut, za tenhle majstrštyk tě čeká filmové nebe :o) (15.05.2007)