Flirt se slečnou Stříbrnou

Ve chvíli, kdy píšu svůj komentář, jsou zde čtyři jiné komentáře (golfista, Tosim, Anglie, Galahad) a já se všemi souhlasím, což je velmi zajímavá situace. Kdybych shrnul tyto čtyři komentáře, popsal bych asi svůj celkový dojem. Ve filmu je vlastně vše podstatné, co je v knize, přesto to není úplně ono. Jako kniha je to skutečně lepší, třeba už jen proto, že ve filmu nemáme možnost ocenit, jaký je Škvorecký skvělý humorista. Pasáže týkající se dění v redakci a literárního dění vůbec jsou zkrátka do filmové řeči nepřevoditelné. Film mi navíc někdy připomínal spíše nějaký rychlý sestřih, některé scény měly být delší. Vzali to moc hopem. (27.05.2009)

Přestože mé bodové hodnocení vyznívá veskrze kladně, převládá ve mně pocit zklamání. Kdo totiž četl knihu, rozpozná četné rozdíly oproti předloze (nepočítám samozřejmě nutné zjednodušení při převodu na plátno). O některých z nich se nyní krátce zmíním v tomto mém krapet delším komentáři. ~ Filmová adaptace Škvoreckého románu Lvíče bohužel nevystihuje podstatu původního příběhu a své nedostatky se snaží nahradit vizuální zajímavostí. K plusům filmu patří také věrné zachování dialogů (byť samozřejmě značně redukovaných, které jsou mimochodem v případě Škvoreckého signifikantní svojí autentičností a civilností) nebo také neopomenutí různých detailů z knihy, popis osob a situací. ~ Zmíněným redukcím podlehly z pochopitelných důvodů především scény odehrávající se v redakci nakladatelství, která v románu představuje synekdochu celospolečenské situace na přelomu 50. a 60. let. Film se věnuje primárně melodramatické linii, která plynule přechází do detektivní polohy. Tuto skutečnost podtrhuje odlišný název filmu oproti předloze. ~ Osobně mně nejvíce vadí absence vnitřních monologů Karla Ledna. Filmový Leden (Jan Kačer) pronáší často jen prázdně znějící fráze, z nichž necítíme vnitřní motivaci. V románě je Leden zároveň vypravěčem a ze své funkce často popisuje svá citová hnutí a úvahy, kalkulování a taktizování. O tyto podstatné pasáže a vykreslení protagonistova charakteru je filmový divák ochuzen. Filmové ztvárnění tajemné Lenky Stříbrné (Marie Drahokoupilová) je naopak z mého pohledu v pořádku, Leden coby vypravěč ani v knize nepostihne její myšlenky nebo motivace jejího chování (jelikož její postava je vnímána pouze zvenčí). ~ Dalším problematickým bodem je ignorace a absolutní nevyužití kontrastu coby stylotvorného i významotvorného prostředku (jako je tomu v knize). První kapitola se odehrává na plovárně v horkém letním dni s množstvím polonahých těl a erotickým dusnem ve vzduchu a závěr románu je naopak umístěn do tmavého malého bytu Stříbrné. Film je však zahalen do temnoty a pochmurné atmosféry po celou stopáž. Režiséra Gajera v tomto případě nemůže omlouvat zdlouhavý výběr herců ani rozvleklé přípravy k natáčení, díky čemuž se realizace filmu odložila na podzim. Úvodní sekvence se tedy z plovárny přesunula do podzimní Stromovky na dostihové závodiště. ~ Poslední slabinou filmu je bohužel nevýrazný konec a absence gradace. Závěrečná sekvence absolutně nevyznívá požadovanou závažností tématu knihy i filmu. (11.12.2011)

Škvoreckého knihu "Lvíče" považuji za jeden z nejlepších autorových textů. Gajerově filmové adaptaci této knihy jsem se dlouhá léta vyhýbal, neb ji předcházela ne zrovna nejlepší pověst. Když konečně zvědavost zvítězila a s filmem jsem již obeznámen, mohu s klidným svědomím prohlásit, že film nedosahuje kvalit své literární předlohy (byť se na scénáři podílel sám Škvorecký). Gajer nebyl žádný extra talentovaný režisér a problém mám i s hereckým obsazením. V hlavních rolích bych si dovedl představit někoho jiného, líbil se mi jen Ilja Prachař a Zdeněk Řehoř (který mi zde mimochodem strašně připomínal Al Pacina). Vadilo mi, že si Kačer za celý film skoro nesundal své tmavé brýle (nevybavuji si jiný film, který by hlavní postava celý odehrála v tmavých brýlích), vadila mi změna názvu (nechápu, proč nemohlo zůstat u názvu "Lvíče", který je v knize dobře vysvětlen), vadilo mi závěrečné nedostatečné vysvětlení minulosti Lenky Stříbrné a motivů jejího chování (kdybych nečetl knihu, z filmu asi nepochopím, jak to přesně všechno bylo), a takto bych mohl ještě dlouho pokračovat... Film je mi naopak sympatický svým osudem - do kin přišel ve stejný rok, kdy vychází "Lvíče" a kdy končila éra relativní tvůrčí svobody před nastupující normalizací. Druhé vydání Lvíčete již cenzura zabavila, stejně jako tento Gajerův film. V lednu 1969 manželé Škvorečtí opouštějí Československo a emigrují do Kanady. A z "Flirtu se slečnou Stříbrnou" se stává na dlouhá léta trezorový film. Závěrečná poznámka: Lvíče jsem měl možnost vidět rovněž v divadelní úpravě v režii Viktorie Čermákové (premiéra 7. 2. 2009 v Divadle Komedie). Jestliže mě film neuspokojil, o divadelní adaptaci to platí dvojnásob. Utvrzuji se tak v názoru, že Lvíče není text, který by šel převést do jiné umělecké firmy, aniž by nedošlo k brutálnímu okleštění původní předlohy, jejíž hlavní půvab je v její neredukovatelné komplexnosti. (19.06.2011)

Tohle je ten film, který nějak vypluje a vy pak začnete vnímat celý ten příběh. Divíte se malým věcem a posloucháte ta velká slova malých životů. Porozumět tomu všemu lze, ale ne vždycky se to podaří tak jak právě chceme. Život to tak zamotá, že sami někdy nerozumíme sobě samému. Díváte se a děje se to, s námi nebo bez nás. Skvělý Kačer a půvabná Drahokoupilová. Jak Škvoreckého nemusím, tohle jsem mohl. A zase budu moc. (26.02.2024)

Ten film není špatný, ale předloha je prostě lepší. Na Kačera i Drahokoupilovou jsem si musel chvilku zvykat, měl jsem ty postavy v hlavě postavené po přečtení jinak. Oči měla ale tahle filmová slečna Stříbrná krásné, jen co je pravda a Kačer je konečně nepříjemně povrchním děvkařem, tak jak ho Škoverecký vytvořil . Jirásková je naproti tomu taková, jakou jsem si ji představoval. Jak řečeno, film není špatný, ale jestli někde v knihovně Lvíče zahlédnete, vyberte si spíš knihu, je skvělá. (21.12.2010)