Flirt se slečnou Stříbrnou

Snad byste nebyla tak rigorózní... Škvoreckého povídka je mnohem záhadnější, tajuplnější, zkrátka mnohovýznamová záležitost, což se bohužel o Flirtu nedá tvrdit se stoprocentní jistotou. Gajer si evidentně nedal příliš velkou práci se scénářem (byť jej psal společně se Zdeňkem Mahlerem), a nebýt uhrančivé Drahokoupilové a charismatického Kačera, šel bych s hodnocením dolů. Jenže je tu ještě jakási hořká vůně podzimu, která navždy uchovává nepopsatelně vzrušivou náladu konce šedesátých let, a také mistrovské vedlejší postavy hrané Jiráskovou, Řehořem, Prachařem a Landovským v – podle mě – původních autorských obrysech. Svět literatury, redakčního vzruchu a básnických impresí, tedy alespoň to, co v působivé zkratce naznačuje právě Gajerův film, dokázal Škvorecký ve svých dílech zachytit s neskrývanou sugescí, ironickým úšklebkem a zároveň s velkým okouzlením a zaujetím. Flirtovat se dá s ledasčím, třeba se smrtí. (18.02.2018)

Ve chvíli, kdy píšu svůj komentář, jsou zde čtyři jiné komentáře (golfista, Tosim, Anglie, Galahad) a já se všemi souhlasím, což je velmi zajímavá situace. Kdybych shrnul tyto čtyři komentáře, popsal bych asi svůj celkový dojem. Ve filmu je vlastně vše podstatné, co je v knize, přesto to není úplně ono. Jako kniha je to skutečně lepší, třeba už jen proto, že ve filmu nemáme možnost ocenit, jaký je Škvorecký skvělý humorista. Pasáže týkající se dění v redakci a literárního dění vůbec jsou zkrátka do filmové řeči nepřevoditelné. Film mi navíc někdy připomínal spíše nějaký rychlý sestřih, některé scény měly být delší. Vzali to moc hopem. (27.05.2009)

Kdyby na mě celý film dokázal zapůsobit tak silně jako během dlouhého závěrečného dialogu slečny Stříbrné a redaktora v pokoji, byl bych velice spokojený. Nečekaný tíživý zvrat, znepokojivé dusno a napětí přítomné v obrazu i pomalu plynoucích dialozích hlavních postav, také vše umocňující Fišerova hudba... Ani zbytek tohoto psychologického filmu nebyl úplně k zahození, krásná Marie Drahokoupilová s ledově chladným výrazem má svoje kouzlo, upoutalo mě i pár úvah nad životem jako fraškou nebo tragedií, taky velmi zajímavý výkon Zdeňka Řehoře coby věčně opilého filozofujícího muže z kanceláře. Ale jako celek mě to tolik nedokázalo oslovit, někdy bylo na můj vkus až příliš intelektuální (viz. scény z redaktorské porady) a s výjimkou zmíněného závěru jsem se v tomhle flirtování nejen se slečnou Stříbrnou, ale celkově s filozofií, láskou, smrtí a poezií nedočkal žádného hlubšího emociálního prožitku. Potenciál zde určitě byl a můžu ostatním věřit, že kniha se Škvoreckému povedla mnohem líp, možná si jí časem přečtu. [60%] (31.08.2021)

No, kniha je lepší, ale tento film není vůbec špatný. Vtipné dialogy, skvělé herecké výkony. J. Jirásková je tady k sežrání, J. Kačer a Z. Řehoř ve svých rolích cynického intelektuála a alkoholizovaného intelektuála dokonalí, I. Prachař ve své typické roli hajzla standartně vynikající, P. Landovský zvládl velmi dobře proň netypickou roli ňoumy. A všemu vévodí M. Drahokoupilová, herečka s nejkrásnějšíma očima a přirozenou noblesou. Jo, v devětašedesátým nebyla smyčka ještě utažená. (26.02.2011)

Škvoreckého knihu "Lvíče" považuji za jeden z nejlepších autorových textů. Gajerově filmové adaptaci této knihy jsem se dlouhá léta vyhýbal, neb ji předcházela ne zrovna nejlepší pověst. Když konečně zvědavost zvítězila a s filmem jsem již obeznámen, mohu s klidným svědomím prohlásit, že film nedosahuje kvalit své literární předlohy (byť se na scénáři podílel sám Škvorecký). Gajer nebyl žádný extra talentovaný režisér a problém mám i s hereckým obsazením. V hlavních rolích bych si dovedl představit někoho jiného, líbil se mi jen Ilja Prachař a Zdeněk Řehoř (který mi zde mimochodem strašně připomínal Al Pacina). Vadilo mi, že si Kačer za celý film skoro nesundal své tmavé brýle (nevybavuji si jiný film, který by hlavní postava celý odehrála v tmavých brýlích), vadila mi změna názvu (nechápu, proč nemohlo zůstat u názvu "Lvíče", který je v knize dobře vysvětlen), vadilo mi závěrečné nedostatečné vysvětlení minulosti Lenky Stříbrné a motivů jejího chování (kdybych nečetl knihu, z filmu asi nepochopím, jak to přesně všechno bylo), a takto bych mohl ještě dlouho pokračovat... Film je mi naopak sympatický svým osudem - do kin přišel ve stejný rok, kdy vychází "Lvíče" a kdy končila éra relativní tvůrčí svobody před nastupující normalizací. Druhé vydání Lvíčete již cenzura zabavila, stejně jako tento Gajerův film. V lednu 1969 manželé Škvorečtí opouštějí Československo a emigrují do Kanady. A z "Flirtu se slečnou Stříbrnou" se stává na dlouhá léta trezorový film. Závěrečná poznámka: Lvíče jsem měl možnost vidět rovněž v divadelní úpravě v režii Viktorie Čermákové (premiéra 7. 2. 2009 v Divadle Komedie). Jestliže mě film neuspokojil, o divadelní adaptaci to platí dvojnásob. Utvrzuji se tak v názoru, že Lvíče není text, který by šel převést do jiné umělecké firmy, aniž by nedošlo k brutálnímu okleštění původní předlohy, jejíž hlavní půvab je v její neredukovatelné komplexnosti. (19.06.2011)