Lehká jako dech

Tento film jsem očekávala se zájmem, jak jej zpracují. Jsem celkem zklamaná. Čekala jsem od toho více, když se na něm podílela Chytrová, která má s PPP osobní zkušenosti. Vyjádřím se v bodech, jak na mě děj působil: ...Přátelství dvou odlišných dívek a jejich rodinné zázemí...: Pravděpodobnost, že by se tyto dvě slečny kamarádily v reálu není příliš vysoká. Ale budiž – mají společné tajemství. Skutečněji by vyznělo ztvárnění, kdy se baculka chce vyrovnat té "nedosažitelné" spolužačce. Jako pozitivní vidím snahu nahlédnout do jejich rodin. Sice se to povedlo jen napůl, ale rozhodně lepší, než nic. Kontrast mezi oběma děvčaty je vykreslen dobře, ne nijak přehnaně. ...Příčiny...: Marie zaháněla svou špatnou psychiku (šikana, občasné dusno doma, nízké sebevědomí) jídlem, resp. záchvatovitým přejídáním a následným zvracením. U Simony šlo o snahu o dokonalost. Tyto záležitosti se celkem vydařily. Anorektičky opravdu většinou pocházejí z rodin, kde je kladen důraz na perfektní budoucnost a nejlepší výkony. Vysoké očekávání rodičů apod. U bulimických pacientů zase převažuje chaotické prostředí, hádky... Pochopitelně je to individuální a nelze je házet do jednoho pytle. Ne vždy je rodina důvodem. Zrovna u té štíhlejší slečny mi přišlo, že jde spíš o ni jako takovou a její cíl nebýt tlustá. Nicméně to obě dělaly kvůli klukovi. ...Vykreslení chorob...: Chápu úsilí o podání „všech“ poruch příjmu potravy. Bylo by však lepší, kdyby natočili jen jednu z nich, která by třeba začala s mentální anorexií a poté „přešla“ na bulimii. Hodně mi tam chyběly souvislosti jako neustále řešení jídla, zkoumání postavy, pocity jako takové (to hlavně). Taktéž průběh hospitalizace. Vůbec se nešlo do hloubky, neboť PPP jsou hlavně nemoci psychického ražení. Viděli jsme akorát sledování modelek, zmínku o projímadlech, anorektika, vyčerpanost, cvičení a lhaní rodičům. Polykání vaty praktikuje málo anorektiček. Tady z toho udělali jednu z hlavních věcí. ...Umělecké záběry a kamera...: Ty se Šárkou se mi nelíbily. Ztvárnění hlavních hrdinek coby dámiček budiž, ale kdyby je vystřihli, nic by se nedělo. Nijak rušivě to na mě nepůsobilo. ...Poselství?...: Varovný snímek? Film dokumentující PPP do hloubky? Vypovídající a ucelený podání? Nikoliv. Nicméně, některé záběry a body se dají považovat za celkem dobré. Chybou je nedotaženost, nespojení souvislostí do celku. Vynechání pocitů obou dívek. Vypisování SMS se emoční sondu vážně nepovažuji. ...Konec...: Anorektická Simča umře. Maruška dostane od „feťáků“ drogu. V psycho stavu zdemoluje byt. Pak ji vidíme, jak si kreslí na posteli ve špitále. Před okno přijede taťka popelář a ona se na něj usměje. Opravdu děs. Netuším, jak někoho může napadnout takové „rozuzlení“. Opravdu debilní. ..Mé hodnocení...: Zvažovala jsme mezi 2 a 3 hvězdami. Filmů (dokumenty jsou něco jiného) je opravdu málo. Všechny jsou podány podobně jako tento, tj.hluchá místa, mělkost apod. Mezi snímky s touto problematikou nevybočuje a dolů ani nahoru, proto jsem se rozhodla pro průměr. ...Dodatek...: Toto téma je hodno zpracování, ale žel, nějak se to produkci a hercům nedaří. Za výjimku považuji „Thin“ od Lauren Greenfield . Sice jsem kvůli své chatrné znalosti AJ rozuměla tak třetinu, ale za zhlédnutí stojí. Co se týče „Lehká jako dech“... Úplná ztráta času to není, ale nedoporučuji jej k podívání. Divák se nedozví nic užitečného. V laikovi navíc může vyvolat dojem, že PPP jsou jen záležitostí z teen rozmaru, hlouposti. Případně, že jsou to debilní kr.vy, když „žerou“ vatu. Vůbec bych jej nepromítala ve školách. (03.07.2013) (méně) (více)