Kalvárie

Námětem, karikaturně přetaženými postavami a strukturou scén je to klasická noční můra. A ta zde může být katechická i existencionální. Což mi přijde jako poměrně pádný důkaz schopností scénáristy a režiséra McDonaugha. "I didn't realize how much you hate me." "I don't hate you. I'm saying you're have no integrity. Which is the worst thing I can say about anything." (07.07.2021)

Mnohem raději bych to viděl zpracované pro divadelní prkna "tím slavnějším" z McDonaghů, jelikož "ten druhý" sice sympaticky zkouší největšího irského kostlivce ve skříni vytáhnout na světlo nelaciným způsobem, ale ve finále se mu to zase až tak nedaří. Na jednu stranu se to totiž sice tváří podvratně, ale přeci jen to má ve výsledku až přílišný respekt k závažnosti tématu. To by se "tomu slavnějšímu" nestalo. Každopádně i tak to umí být v jednotlivých detailech mnohdy působivé, ale jako celek je to v zásadě naprosto přesně takové, jaké byste to očekávali. (17.03.2015)

Hodně rozporuplný snímek, který bych v určitých částech ani nenazvala dramatem, jako spíš irským výtvorem ve škále hodnocení od dvou* do pěti*. Chvilkami jsem chtěla tleskat, pak zase následovaly okamžiky, kdy jsem uvažovala, jestli si při tom sledování nepřerovnám knihovničku.. Prostě rozpor. Navíc když se vám tam vyskytují takové entity jako Chris O'Dowd a Dylan Moran a vy od nich samozřejmě čekáte nějakou volovinku a.. ono nic. Protože to je drama. Ovšem konec ustálil moje hodnocení na celých čtyřech* + fakt, že jsem zůstala koukat s ústy otevřenými. (04.08.2014)

Příběh irského kněze popisující jeho nepříliš útěšnou a povzbudivou pastorační práci v průběhu jednoho týdne – od setkání s vrahem ve zpovědnici. Celá zápletka je založena na zvláštně postaveném nesymetrickém trojúhelníku: špatný kněz > minulá oběť / pozdější vrah > dobrý kněz. Během zmíněného pastoračního týdne řeší spoustu otázek (třeba pojetí víry jako strachu ze smrti) a spoustu případů (nejintenzivněji svůj vztah k dceři, ale i jiné vztahy jsou pro něj velice objevné a vlivné). Pozn. 1: Moc proklamovaného humoru, černého ani světlého, dokonce ani řezaného, jsem tu neobjevil. Pozn. 2: Vadilo mi fyzické pojetí postav, vesměs samí manekýni a manekýnky, a jejich drsné a sebejisté akce a reakce. Na druhé straně to asi nebylo až tak od věci - knězova postava tak mohla na jejich pozadí lépe vyniknout. (09.01.2017)

Až nepříjemně nelidský a krutý film. Neříkám, že lidé nemůžou být svině, ale v tomto filmu působí všichni nevěřící (nebo „jakože věřící“) jako kdyby jim dialogy sepsal Richard Dawkins či Sam Harris a oni jen odříkávali suché teze o tom, proč je křesťanství, potažmo náboženství, potažmo sám Bůh zlo v čiré podobě. Je zvláštní, že ve filmu, který je cele založený na lidských dramatech a interakcích jsou vlastně jen tři postavy, ke kterým divák může cítit skutečnou empatii (protože ostatní jsou spíše cynikové bez srdce a bez citu, nepůsobící jako lidské bytosti z masa a krve, ale jen jako mramorové sochy bez svědomí nebo kouska milosrdenství). Těmito třemi „lidskými lidmi“ jsou kněz, jeho dcera a žena, která přišla o manžela (možná ještě pak postava Dylana Morana, slabocha, který přesto má lidské okamžiky). Je trošku absurdní, že ač je autor jasně zaměřený v primární rovině na kritiku církve jsou nakonec jediné kladné postavy, které jsou schopné skutečné lidskosti ve filmu věřící. Avšak co mi přišlo hodně zajímavé byly odkazy k dvěma výrazným a význačným autorům, kteří právě o podstatě vztahu Boha-lídi a morálky-víry velice intenzivně psali a zabývali se jimi v té či oné podobě v bezmála v každém svém díle. Tím prvním je Bernanos (který je ve filmu i zmiňovaný Dylanam Moranam). Kalvárie je určitým druhem paralely na Deník venkovského faráře, kde kněz prochází podobným martýriem, nepochopením, bolestí a smrtí, ale jeho skutky a pokora mění pomalu a pozvolna lidi kolem něj, ačkoliv on sám si myslí, že je bezmocný (zatímco v Kalvárii na konci schválně probíhá shrnutí současného stavu jednotlivých protagonistů, kde každá postava dělá to, co dělala na počátku – manželka vesele podvádí manžela dál, doktor je očividně stejný cynik, etc.). Film též implicitně odkazuje na Dostojevského slavný příběh z Bratří Karamazů o velkém inkvizitorovi. V této dechberoucí pasáži Dostojevského veledíla chce inkvizitor upálit Krista, který podruhé přišel na zemi a to proto, že je až příliš dobrý a milosrdný na současný svět. Kristus při obžalobě inkvizitora mlčí, dívá se mu zpříma do očí a nechává se napadat. Na konci příběhu Kristus vstává a svého soudce-kata prostě mlčky obejme. Podobně je tomu i s knězem v Kalvárii – je vlastně archetypem Krista, který mlčky platí za hříchy druhých a pokorně nakonec dává za oběť i vlastní život. Ale krom těchto prvků mi nepřijde film příliš hlubokomyslný. Je spíš polopatický a klouže po povrchu složitých lidských i duchovních témat. (29.03.2019)