Cukr, med a feferonka

Blaznivá a šíleně ukecaná taliánská povídková taškařice, od mistra Martina, který je s dřívějška podepsán po takovými mistrnými giallo kousky jako "Strange Vice of Mrs. Wardh", "Torso" nebo spaghetti westernem "Mannaja". Tento film jsem neměl možnost nikdy předtím vidět, ale jak jsem zjistil že v něm hraje božská Edwige (jedna z dvorních režisérových hereček, už od jeho prvního filmu), musel jsem to vidět, trochu nám zestárla, ale na jejím hereckém espritiu to nebylo vůbec znát, navíc si zde střihla opět jednu lehce erotickou scénu, což u ní bylo dá se říct pravidlem. Skvělý starý dabing, jedno velké plus a spousta bláznivých scén, různých zmatků a neuvěřitelného kecání, ach ty italové, ti by vám za pět minut vykecali díru do hlavy. Povídky jsou různých stylů a kvalit, občas místy trochu nudí (trochu druhá), ale ne zas až tolik, na "Nové strašidla", jako celek, tohle ale zdaleka nemělo. 1. povídka 3*, 2. povídka 2* a 3. povídka Taxikář opět za 3*.. (25.05.2010)

Italské komedie měli vždycky své kouzlo. Divák se pobavil, odpočinul a přišel na jiné myšlenky. Bohužel ale stárnou a při dnešním pohledu mnohé ztřeštěné scénky už tolik srandovní nepřipadají. Týká se to i tohoto snímku, který ve své době byl velice úspěšný. Dnes sice také dokáže pobavit, ale už to prostě nějak není ono. Některé scénky padají až do grotesky a snaží se pobavit za každou cenu. Někdy herci strašně přehrávají a vypadají, jako by zrovna byli smyslů zbavený. Na druhou stranu se ale vůbec nejedná o špatný film. Stále je to dobrá komedie, která sice už tolik neoslní, ale na odpočinek je dostačující. (09.02.2014)

Kdybych napsal do komentáře pouze "Inu, Italové..." a případný čtenář si doplnil rok 1980, tak možná ani není třeba víc dodávat. Italský styl sedmdesátých a osmdesátých let minulého století je zajímavost sama o sobě. Dle mě je to i jakási výpověď o dané době a Italech jako takových. Tedy jisté kouzlo, po italsku sladké, v dané době jeden z možných způsobů zasnění se ;-) Dnes snad i troška nostalgie? Možná :-) (08.12.2011)

Živočíšna talianska komédia pozostávajúca z troch epizód, ktorá má priamy ťah na bránicu diváka. Dokáže rozosmiať aj zamraziť, pretože obsahuje prvky grotesky. Režisér Martino do nej obsadil populárnych talianskych komikov svojich čias a scenáristi Castellano a Pipolo im napísali úlohy takpovediac na telo. Pippo Franco, ktorý sa snaží zarobiť si zamaskovaný za ženu, miestami naháňa hrôzu, pretože vyzerá horšie než originál. Neukojená žena kyprých tvarov, starnúci chlípnik a sympatický outsider - to je iba zopár ďalších malebných figúrok z tejto smutnosmiešnej komédie. Jednotlivé príbehy sú pomerne krátke a dynamické. Charakterizuje ich uvravenosť, šialená gestikulácia a nahota. Pre toho, komu nie je nič talianske alebo pudové, živelné, či erotické cudzie, a takisto ho neurážajú vulgárne hlášky a výrazy, bude Zucchero, miele e peperoncino výborným relaxom na voľný čas, pri ktorom môže úplne zresetovať svoju myseľ. Pre milovníkov talianskej komédie 70. a 80. rokov minulého storočia je tento poviedkový film taký malý kult. (31.07.2010)

Talianska blazniva komedia a la Sergio Martino. No, ale na mna teda nefunguje. Jednak preto, ze ked sa povie talianska blazniva komedia, tak sa mi vybavia Pari E Dispari, Dva Vytecnici a Jdi Na to /vsetko filmy Spencera a Hilla/ a jednak preto, ze Sergia Martina povazujem len za zrucneho rutinera a nijak slavneho rezisera. X amotnemu filmu : prva poviedka divaka dokonale unudi, druha je nadpriemerna a divak sa konecne zacne dobre bavit, tretia je hrozne podpriemerna. Takze celkovo 58 % (06.01.2015)