Comrade Kim Goes Flying
Obsahy(1)
Propagandistický film ukazuje Severní Koreu jako zemi, kde pracující třída dosáhne naplnění svých snů, a vyhýbá se jakémukoli zobrazení současné reality. Hornice Kim se touží stát akrobatkou a její strastiplná cesta vede jasně k cíli. Podobně i evropští producenti zřejmě toužili proniknout do uzavřeného severokorejského filmového průmyslu jako první, a vytvořili proto ve spolupráci s místním štábem pohádkový příběh plný barev a úsměvů. To, co severokorejskému divákovi přináší únik od skutečnosti, může nám Evropanům připomenout, jak manipulativní film dokáže být. (Febiofest)
(více)Videa (1)
Recenze (15)
Film z KLDR jsem snad ještě neviděl, tudíž jsem si sehnal tenhle, abych mohl posoudit kvalitu jejich kinematografie. A je to teda bída. Celé to působí dost amatérsky, jak po filmařské stránce, tak herecké. Příběh sice je do jisté míry apolitický (vůdce se řeší jen asi dvakrát), zato nás čeká totálně nablblá romantická sci-fi komedie z paralelního světa či divné utopie, kde jsou všichni strašně šťastní, neustále zde svítí Slunce - a to i když prší - a celý svět je harmonický a nádherný. Já vím, že ta pohádkovost byla záměrná, ale co s tím, když to strašně nudí a nebaví. Nejzajímavější stejně na tom všem je ono exotické prostředí, do kterého se normální smrtelník nedostane (a když jo, nejspíš už z toho prosluněného ráje neuteče). A když to porovnám s jinými romantickými komediemi, tak aspoň ty vtipy nepůsobí trapně jako třeba v The Pefect Kiss. Hodnotí se to blbě, ale celkově asi za 2*. ()
Největší otisk západní koprodukce je kupodivu patrný v obrazové estetice filmu - ten je totiž točený na digitál, zatímco zbytek filmové produkce KLDR se dodnes drží klasického filmového materiálu. Lze se také domnívat, že za lákavě vypadajícími (ale podezřele kusými) záběry z Pyongyangu stojí snaha cestovní kanceláře Koryo Tours, která do KLDR pořádá zájezdy, udělat si promo. Jinak se jedná o snímek, který nijak nevyčuhuje z řady jiných severokorejských komedií o pracujícím lidu (viz třeba Urban Girl Comes to Get Married) a obsahuje také obvyklou dávku propagandy. Nebo snad i kousíček navíc nad obvyklou dávku, neb mám pocit, že poznámka o tom, že cirkus se řídí radami Velkého Vůdce, tam byla přidána hlavně pro západní publikum. ()
Aj - a potom o to viac - baníčka Kim (Jong-sim Han), ktorá plní plány na 120 percent, si môže splniť celoživotný sen a stať sa akrobatkou v najlepšom cirkuse sveta. Minimálne v socialistickom raji, ktorý predstavuje Severná Kórea, kde aj stavbárske brigády okrem budovania najlepších panelových domov stíhajú nacvičovať aj akrobatické čísla, čím dokazujú, že vôľa pracujúcej triedy je vytrvalá a nezlomná. Dobre, ale teraz vážne. Snímka z roku 2012, ktorá vznikla v prevažne severokórejsko-belgickej koprodukcii, z pohľadu západného diváka jednoznačne zapadá do škatuľky propagandistického filmu. Avšak neburcuje proti žiadnemu "nepriateľovi", ale odľahčenou formou (ak o takejto forme možno vôbec pri propagandistickom filme hovoriť) zobrazuje, že sny sa môžu (a potom obzvlášť v Severnej Kórei) splniť každému. Ak sa divák oprostí od všetkého ostatného, dá sa povedať, že so základným námetom je to aj v tomto prípade v poriadku. Príbeh o splnení si sna, prečo nie? Potom však prichádza na rad všetko to, čo s týmto filmom v poriadku nie je. Tým najhlavnejším problémom je jednoznačne propagandistický aspekt, o tom niet pochýb. Veľmi zlé je to so snímkou aj z dramaturgického hľadiska. Rýchle dejové rozprávanie v úvode a "skákanie" zo scény na scénu, neskôr ani zďaleka nie najlepší strih či mizerné osvetlenie v mnohých scénach dielu ako takému nepomáhajú. Čo sa hereckého obsadenia týka, je pomerne ťažké ho hodnotiť. Žiadne svetoborné výkony v každom prípade títo stále sa usmievajúci úderníci nepredvádzajú. Comrade Kim Goes Flying je v konečnom dôsledku propagandou, ktorú sa však oplatí vidieť minimálne z dôvodu možnosti nahliadnuť na Severnú Kóreu prostredníctvom hraného filmu. Pre západného diváka je v tomto prípade najzaujímavejšia celková "exotika" v spojitosti s filmovou výpravou. Vskutku bizarný je popri súťažiach súdružky KIm v miešaní cementu či porážaní predákov tovární pri pretláčaní rukou pohľad najmä na stavbu panelového domu. Materiály, z ktorých v tomto prípade robotníci stavajú, vyzerajú, že sa každú chvíľu rozpadnú, pričom s bezpečnosťou pri práci si tu tiež ťažkú hlavu nerobia, keďže na najvyššie poschodie púšťajú civilov bez akýchkoľvek bezpečnostných prvkov, zatiaľ čo im nad hlavami žeriav presúva betónové panely. V mnohých smeroch bizarné dielo par excellence, ktoré však v konečnom dôsledku pôsobí lepšie, než by divák pred jeho pozretím možno očakával. ()
[Febiofest 2014] Hodnotit něco takovýho je strašně obtížný. Jak nám ale bylo sděleno před promítáním, tak se belgickým tvůrcům nelíbila anotace. Film byl určen primárně severokorejským divákům, u kterých slavil úspěch. Poprvé se v něm objevila v hlavní roli žena, úspěchu dosáhla bez pomoci muže či politických lídrů a film je naprosto apolitickej. Je to jen zábava na odreagování, která funguje líp než sem očekával. Nějak se mi ji nechce odsoudit jen kvůli tomu, že vznikla v KLDR, když vyspělej svět produkuje lobotomizační a manipulativní díla ve velkém a často se při tom ani nesnaží diváky bavit. Stačí se kouknout na český nekonečný seriály ze života, že? Ale k filmu: Je to zvláštní kříženec mezi motivačními sportovními filmy, komedií a pohádkou s lehkou romantickou linkou. Film je pak doprovázen na mix těchhle žánrů velmi nezvyklou a typicky asijskou instrumentální hudbou. V našich končinách exoticky působí i nezaměnitelnej styl korejskejch socrealistickejch reálií a tzv. animované pasáže, kde se nad sebou pohybují obrázky v šíleném rozlišení, působí vskutku bizarně. Příběh je zábavnej, hlavní hrdinka sympatická a děj poněkud naivní, ale už sem psal, že to je pohádka? Film je rámcován snahou hornice a nadaný akrobatky létat, respektive dostat se z podzemí vysoko na hrazdu v cirkusu. To maminka říká malé hrdince už ve flashbacku na začátku a tenhle motiv se táhne celým filmem jako hrdinčina brož ve tvaru holubice. Ať už si nakonec o soudružce Kimové budete myslet cokoliv, tak myslím, že za shlédnutí určitě stojí. Na severokorejskou tvorbu jde patrně o velmi nadprůměrnej počin a jak nám vzkazujou tvůrci, smát se u tohodle filmu je v pořádku. ()
Galerie (2)
Photo © Koryo Group
Před projekcí nás západní producenti podráždění slovem propaganda v programu Febia potřebovali důsledně ideově zorientovat v jejich díle. Nuže, co jsme se dozvěděli: SKBL je dílem apolitickým, univerzálně lidským, zacíleným na severokorejského diváka a hned v několika pohledech přelomovým, když staví vůbec poprvé v dějinách tamní kinematografie do popředí hrdinku, údajně emancipovanou a rozhodující se z vlastní vůle. Samozřejmě můžeme útrapy soudružky Kimové vnímat jako roztomilý, neobratně vyprávěný a "hluboce lidský příběh", to od nás však vyžaduje jistou míru ignorance. Předně - o žádné emancipované a nezávislé hrdince nemůže být řeč. Rozhodování soudružky Kimové a její vzestup "vsjo vyše" je vždy motivován kolektivním rámcem, který slouží jako korektiv a povzbuzení tam, kde jedinec selhává. SKBL není příběhem triumfu individua, ale síly a odhodlání pracující třídy, což si nevymýšlím, protože to tam postavy opakovaně zdůrazňují. Subjekt tu vždy jedná v pevně hierarchicky vymezeném mocenském rámci, na jehož vrcholu stojí Vůdce, který rozhodl, že svět bude takový, jaký je (což nám opět sdělí jedna z postav, když soudružka Kimová nejvíce pochybuje). Údajná univerzální lidskost je přesně to, o co hraje každá ideologie a je jedno, jestli nad ní vychází Vůdce-slunce, nebo marketingová fráze o plnění snů, která by mohla být, co já vím, sloganem banky. V tomto ohledu lze brát "anti-propagandistické" vyjádření tvůrců jako výrok onanisty, který, byv přistižen s vocasem v ruce, tvrdí, že neonanuje, nýbrž si laská úd. Co nám tak SKBL prozrazuje o severokorejské kinematografii: hrají tu lidské automatony, které demonstrují emoce (především radost) tak, aby nebylo pochyb, o co se jedná. Kamera tyto emoce ukotvuje v jednoznačném prostředí (když se soudruzi baví o lásce, v pozadí plují květinami nazdobené lodě plné randících párů). Humor se omezuje na neškodné rodinné škorpení a hartusící dědky. Scény "budování" a kolektivních radovánek jsou z části převzaty ze zřejmě dokumentárních filmů, což je vidět na kvalitě vizuálu. Situace, kdy postavy dělníků "staví" nový dům, kterážto činnost spočívá v omítání obludné panelové ruiny, pamatující mladá léta Kim Čong-Ila, je nejlepší ideologický "slip of tongue" celého filmu. Pokud shrneme ideologický půdorys, vzorec vyprávění a motivickou stavbu, je SKBL v podstatě modelovým produktem stalinistické bezkonfliktnosti a spíše než "Juche Flashdance" evokuje Sequencovu Cestu ke štěstí. Otázka, co s podobným filmem dělá publikum, je na bíle dni. A) pohoršuje se nad propagandistickou stupiditou zločinného systému B) směje se té naivitě a tiše se raduje z toho, že má nad "hrdiny" převahu (nemá) C) k smrti se otravuje, protože ten film i pro milovníka propagandy nenabízí vůbec nic objevného a jen málo podnětného. Tak jako tak mi není úplně jasné, čeho tahle "kulturní výměna" mezi východem a západem měla dosáhnout. Producenti totiž ze všeho nejvíc připomínají turisty, kteří jedou do Severní Koreje s cestovkou, projedou si "indiánskou rezervaci totality" a na konci se dojmou u tance růžolících dětí, protože "to je přeci krásný, když se děti jen tak radujou". Jenže ono není nic "jen tak". Ani to čtverné salto soudružky Kimové. P.S. V souvislosti s Žižkovou metaforou prozření z ideologie jako brýlí, které se bojíme si nasadit, se nabízí otázka, jestli se podobné filmy netěší u západního publika oblibě především proto, že ho utvrzují, že žádné brýle nepotřebuje, protože "ten klam přece jasně vidí". () (méně) (více)