Nebe nad Berlínem

Slyšel jsem zvuk andělských křídel. Ale šustila příliš daleko ode mne, a proto mě do svého světa nevzala. Nebe nad Berlínem tak pro mě bude pojem značící legendární film, který mi symbolizuje nudu, který ve své vypravěčské nadřazenosti působí nesnesitelně chladně a který kvůli své rozvláčnosti nedokáže na diváka dostatečně dolehnout. Navíc filosofická linie o tom, že život je přece perfektní a stojí za to si ho prožít, je tu silně nepřesvědčivá a založit ji na tom, že to poslední rozhodující slovo má Peter Falk u bufetu, to mi zkrátka neštymuje. A tím bych mohl komentář zakončit, jenže Wenders je mazaný lišák a závěrečnou třetinu startuje hypnotickou scénou v hudebním klubu a až do konce už jeho tempo nepoleví. To dává mnoho hereckých příležitostí do té doby pouze blahosklonně hledícímu Ganzovi a já tak konečně chtěl rozumět andělským pohnutkám. Vadí mi mnoho scén, vadí mi jejich zbytečnost, na druhou stranu některé několikavteřinové výjevy (prostitutka, sebevrah) zavánějí téměř genialitou. Celý uzel Wendersových myšlenek nerozmotám. Jinými slovy má můj respekt, nikoli však přízeň. (21.09.2007)

"Nikdo ale zatím neuspěl zpíváním mírových eposů. Co je na míru tak špatné, že není tak inspirativní?" Existenciální mozkový červ. Manifest života ve vší jeho ponurosti a bezútěšnosti. Úchvatný hudební doprovod. Divácký a lidský zážitek. A ta "báseň" o dětech, respektive dětství... Jsem rád, že amíci ten remake pojali trochu jinak a nesnažili se o došlovnější převod, protože kdo ví, jak by to v jejich podání dopadlo. Takhle můžu mít skoro stejně rád oba filmy. (19.10.2016)

„Isn’t that Columbo?“ Poučen evropskou filmovou avantgardou, potlačil Wim Wenders pro jednou svůj obdiv k americké kultuře a s úžasem světa neznalého dítěte vlétnul do ulic hlavního města své vlasti. Nechává se okouzlovat s námi. Slyšíme, co slyší andělé, vidíme, co snímá Alekanova nebeská kamera. Dotknout se ale nemůžeme. Jsme všude, nejsme nikde. Jsme diváci. Jak vlídněji vyjádřit úctu ke kinematografii? (Koho anděl požádá, aby mu pověděl o světě? Přirozeně filmového herce.) Neuskutečnitelné dotyky nahrazuje zvuk. Obklopuje, pohlcuje, bere nás za ruku a vede. Iluzorní dotyky nás provázejí, k těm skutečným jsme vyzýváni. Najděte si svého anděla, nebo se jinýma očima podívejte na toho, pod jehož křídly se již schováváte. 85% Zajímavé komentáře: Brygmi, novoten, sportovec (10.06.2019)

95% - Dvě hodinky hypnózy. K Berlínu mám velmi zvláštní vztah. Válku, ani Zeď jsem tam sice naštěstí nezažil, ale v ulicích a starších domech jakoby stále setrvávala jejich atmosféra. Že právě do tohoto města zasadil Wenders svůj příběh o andělích a lidech, to u mě boduje snad víc, než děj samotný. Překrásné záběry, skvělé nápady, a jakýsi myšlenkový opar nad velkoměstem mě od začátku chytil, a až do konce nenechal odtrhnout zrak. Výtečná režie, překrásné herectví, bezvadná hudba, a Peter Falk, který ve mně svou rolí opět probouzí panteismus... Fortsetzung folgt... (07.06.2006)

"My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám..." Ne... V Berlíně, na mejdanu s Cavem, Columbem a dvěma anděly. Dosud jsem jen o jednom filmu napsal, že pět hvězdiček je málo. Toto je druhý. Dobře, že zrovna tento, protože tím prvním byl Begotten, proti němuž stojí Nebe nad Berlínem v přímé opozici. Berlín pod nebem, dva zvláštní, velmi zvláštní agenti a tisíce forem a lehkost toužící po tíži a tíže po lehkosti, svoboda po nutnosti a zase naopak a celé dějiny v jednom dni. Žít znamená umřít a neumřít znamená nezažít. Co si vybereš? Ať mi nikdo neříká, že to pravé je barevný svět, jak ho vidíme my. Ne, to je jen hýření klamu a náhod a rej molekul. Pravá skutečnost je vidět tím andělským šerosvitem. To andělé vidí náš svět a nás samé v kráse tisíců odstínů mezi černou a bílou. Kdo tohle natočil? Kamera, hudba, okolnosti, jsem v tom až po uši. A do toho Columbo, cože? To se mi snad zdá? Ne, nezdá, je tam Columbo a patří tam a svět snad přece jen je k obývání. Jen jedna věc mohla tento neuvěřitelný film rozbít, totiž konkrétní příběh. A když anděl zaměnivší věčnost za pomíjivost skutečného hledá svou akrobatku, mám strach, že to skončí džusem, no ale zatím pořád dobrý a když už je to tady, končí to naprosto "pyramidálně", to čumíš hollywoode na zamilovaný happyend. Jen ten zbylý anděl osaměl a nějak posmutněl, jakoby ho všechna ta krása začala unavovat, ani toho Homéra už neposlouchá, ale doufám, že krizi překoná. Co by s námi bylo, kdyby už nás žádný anděl nepozoroval? Vždyť by nám zbyly jenom ty barvy. Nebo přece něco? Coincidentia oppositorum, tíže a lehkost, volnost a svázanost, tvar, konkrétno, to je den, v němž se duch stal masem a maso duchem. Akrobatka je konečně "osamělá", protože s ním je celá sama sebou. A on konečně přestal být sám sebou, aby mohl být někým. (08.07.2011)