Stav věcí

Slabé čtyři hvězdy, protože filmu chybí temporytmus a lepší rozložení jednotlivých sekvencí. Je sice vidět, že má Wenders film promyšlený a ví, co říká a co chce říct, včetně konce ve stylu "padouch, nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina". Ale třeba to natáčení sci-fi filmu Ti, kteří přežili v úvodu zabere minimum času vzhledem k velmi dlouhé portugalské sekvenci, a poslední třetina filmu v Los Angeles je taky nesouměrná s tou portugalskou, meditativní. A to se ta portugalská ještě dělí na sekvence v hotelu, a pak v Lisabonu. Přitom ve všech těch částech se prolínají podobné motivy a témata o kontrastech, černé a bílé, oddechových příbězích amerických filmařů (předem nalinkovaných) vs. evropských nejednoznačných a ne vždy příběhových, v menší míře dojde i na sexuální témata, náboženské otázky, "rozklad" společnosti a smrt. Vše do sebe zapadá, vše se prolíná, ale přece jen ta hotelová část ubíjí, protože není moc o čem hrát, a někdy mi to už přišlo jako mlácení prázdné slámy. Navíc v jednu chvíli režisér popře sám sebe a do doposud skoro po minutách vyprávěných strastí herců a štábu uvízlých v hotelu na pobřeží vsune zrychlenou smyčku jednoho dne a noci. Psychologicky asi nejlépe napsaná a ztvárněná je postava kameramana - tam si Samuel Fuller vystačí s pár gesty, drobnými detaily a je z toho velmi životná a pochopitelná postava. Což se moc nedá říct o některých dalších postavách, které létají takříkajíc v luftě. Docela by mě zajímalo, jestli film původně natočili v americké verzi, protože v té německé dialogy nejdou postavám do pusy, a dost možná to má i jinou atmosféru nebo vyznění. A popravdě, české podtitulky občas u německé verze sem tam něco nepřekládaly. Celkově hodně zajíců, spousta myšlenek k zamyšlení, ale celkově mám pocit, že se Wenders teprve hledal, zkoušel, co film snese, jak co prezentovat, ale špatný ten film rozhodně není. Jen prostě taková juvenilie se všemi klady i zápory. (20.02.2020)

Filmařina, její sociologie a její dějiny - a hlavně hranice mezi Evropou a USA, jež ani v nejmenším není nepřekročitelná. A Wenders ji překračuje hned na několika rovinách. Především na formální úrovni, která se štěpí po atlantické linii do dvou odlišných filmařských kontinentů: první polovina v typicky evropsky pomalém, dušezpytném tempu, atmosféra pocitů místo sledu příběhu, zatímco americká anabáze ve formě odhalování tajemství, takřka detektivního stopařství, hry bouchaček a kamery nabízí esenci (i když spíše artovější) amerického filmu. Proto je třeba nevnímat náčrt charakteru postav první půle za nepovedený - on neměl být úplný, protože ani první část filmu není úplná bez své druhé polovičky. Druhá polovička, drahá polovička - Wendersovská láska k USA je zde patrná, je jen fascinující, jak ji v 80. letech ještě dokázal korigovat onou evropskou filmařskou artovou formou, něco, co později již nedokáže. /// Sociologická rovina je zjevná - Wenders sám, Robert Kramer jako spoluscénárista a herec filmu, sám režisér původem americký, nakonec v Evropě tvořící, Sam Fuller (u kterého Evropana hrál ještě Američana?). Rovina dějin filmu v kontextu euro-americké kinematografie je zjevná, nejen díky nespočtu narážek na klasické filmy. /// Když tedy postavy diskutují dvě rozdílná umělecká pojetí filmu, je nutno mít na paměti, že jde o metafikci dokonale uchopenou Wendersem a aplikovanou na celý film. (11.11.2015)

Zdá se, že každá důležitější národní kinematografie musí mít nějaký film o filmech. Ačkoliv ve Stavu věcí fungují natáčecí plac a technika pouze jako kulisy a samotný proces natáčení vidíme pouze na začátku filmu, jedná se o jeden z nejsebereflexivnějších snímků, jaké jsem viděl. Většina příběhu se odehrává v Portugalsku, kde natáčecímu štábu dojde film i peníze a tak sledujeme jeho jednotlivé členy a jejich osobní prožívání čekání a nudy. Sebereflexe pak probíhá hned na několika rovinách. Kromě úvodní scény, která se ukáže jako „fikce ve fikci“ až po několika minutách, například některé postavy nosí ruční kamery nebo fotoaparáty a my se někdy díváme jakoby skrz hledáčky těchto přístrojů. Wenders šel ještě dál a nechává svoje postavy promlouvat o filmovém médiu a o tom, proč natočil film tak, jak ho natočil. „Život je barevnější, ale černobílá je více realistická,“ nebo „příběhy mohou existovat jenom v příbězích,“ zaznívá z úst protagonistů. (SPOILER) Když se pak v závěru filmu režisér shodne s producentem na tom, že dobrým nosným prvkem příběhu je smrt, pozorný divák pochopí, že minimálně jeden z nich další scénu nepřežije. Wenders tedy dokázal vytvořit napětí pomocí nevinného dialogu jenom díky tomu, že v průběhu filmu učil svého diváka určité mechanismy, které pak využil k tomu, aby překvapivě vygradoval svoji „zápletku“…brilantní. (07.03.2011)

Další vizuálně bezchybný Wenders. O jeho práci s kamerou už jsem psal jinde. O jeho schopnostech využít hudbu, aby něco sdělovala a nejen podbarvovala v jisté míře taky. Ale tady už nejde jen o působivé obrazy. Tady můžeme najít spoustů přesahů směrem k filosofii, vnímání světa, filmové vědě a sebereflexi. A vlastně i tyhle témata se u Wenderse objevují poměrně často, tak v čem je tenhle snímek jiný než většina dalších v jeho filmografii? Tentokrát hraje Wenders na existenciální strunu. Staví vedle sebe touhu a umění točit filmy a realitu, která je většinou proti veškerým touhám. Staví vedle sebe rozdílné přístupy k filmu v Evropě a Americe. Staví vedle sebe důležitost umění pro umělcův život a život sám. Tipněte si co vyhrává? A smutné je, že to tak nejspíš bude i v reálu. (11.03.2009)

Vyznání lásky evropské filmařině i poctivá režisérská sebekritika a jasné ohrazení se proti hollywoodským praktikám. Kupa malých příběhů, traumat a skrytých tajemství, které vyplouvají na povrch nejvíce právě během nedobrovolné natáčecí přestávky. Osamělý hotel jako místo rozvijení i řešení nejrůznějších existenciálních problémů celého filmařského osazenstva. (01.09.2005)