Dobrodružství Barona Prášila

Ačkoliv Gilliamovo originální a fantastické Dobrodružství Barona Prášila není nějaký superhit, tak o vyložený propadák, jak je někde předkládáno, také rozhodně nejde. Být větším fanouškem Terryho romantičtěji pojatých filmů (rozuměj umělecký styl), rozhodně bych hodnotil výše, ale jako sympatizant realističtějších filmů (opět umělecký sloh), mu dávám obligátní a lehce nadprůměrné 3*. Ono nelze vyloženě říci, že filmy jako 12 opic nebo Strach a hnus v Las Vegas jsou v obecném měřítku filmy žánru realistického, ale v rámci Gilliamovy filmografie tomu tak rozhodně je. Ovšem film je to i přes někdy až přílišnou infantilnost kvalitně natočený a v některých momentech vyloženě pro dospělejší diváky (Měsíc). Ale ať už je to tam, či v zažívacím traktu obrovské příšery, na Barona Prášila se nedívá vůbec špatně, i když to možná ještě o dost víc docení sorta obecenstva, pro kterou je tento film určen. Třeba mně k relativní spokojenosti stačilo Zrození Venuše s Umou Thurman. (28.03.2014)

Já jsem naprosto spokojená. Do tradičních Gilliamovských vyprávění vstupuje taky vizuální barvitost a optimistická atmosféra, ale to neznamená, že by chybělo něco jiného. Napöpak jsem byla spokojená některými až montypythonovskými hláškami (třeba při vyzvedávání Erica Idle na měsíci atd.). Podle mě to vůbec není takový průšvih, jak se leckde psalo (a píše). (03.10.2004)

Od tohoto snímku jsem předběžně čekal bezduchou trikovou podívanou. O to více jsem byl příjemně překvapen. V kinech tento film propadnul, ale to neznamená, že není dobrý. Mě se naopak líbil více, než třeba Timebandits, nebo Jabberwocky. Je to velkolepá podívaná a já se rozhodně nenudil. 4* nedávám jen proto, že tolik jsem dal tomu českému a ten je zkrátka lepší. (18.12.2005)

Sice mám mnohem radši ty Gilliamovy filmy, kde je imaginace ve službách dalšího sdělení a neodkazuje tak nějak sama na sebe (Brazil, Král Rybář, 12 opic), přesto mě jeho Baron Prášil po počátečním váhání vtáhl do děje a dal mi znovupocítit prostor nevázaného dětského fantazírování. Vizuálně skutečně rozmařilý počin, který obsahově místy pokulhává (prakticky stejná zápletka z Měsíce i Etny), jako by v baronových báchorkách občas příliš převážilo chlubilství nad invencí, s prostinkou, nicméně přehlednou dějovou kostrou a příběhem, který nakonec i svým poselstvím zasáhne víc než zmatené eskapády Gilliamova posledního filmu (Imaginárium dr. Parnasse). (06.02.2011)

Tak nevím, jestli vyčítat Gilliamovi, že jeho pojetí barona Prášila je jiné než Zemanovo a srovnávat je, neznamená, že se pisatel zpronevěřuje předmětu svého obdivu – nespoutané fantazii a právu na osobité vidění a vypravování. Dobrodružství barona Prášila je pro mě film pro radost. Radost z obrazotvornosti a z umění přenést ji na plátno. Gilliam nabízí řadu poetických a svérázných obrazů – pythonovské jezdící domy na Měsíci, proměna hvězdné oblohy ve vodní hladinu a písek či krásné Zrození Venuše, které by bylo srovnatelné s Botticellim, kdyby měla Sandrova modelka lepší postavu. Nebo naopak motiv děsivé Smrtky (scénu, kdy ji baron letící na dělové kouli míjí na cestě k obléhanému městu, jsem si pamatoval celé roky) pronásledující barona Prášila jako toho, kdo se vzpírá její moci, a možná i jako někoho, kdo je přežitkem v novém věku - ve věku rozumu. (01.02.2013)