Upstream Color

No, tak tuhle zvláštnost si netroufnu hodnotit. Z počátečního nadšení jsem rychle vystřízlivěla a po půl hodině jsem zjistila, že jsem úplně ztracená. Myslím si, že vyprávění příběhu pomocí metafor, obrazů, zvuků, poezie a celkové abstrakce umím ocenit, ale tady i přes úžasný vizuál mi spojení prasete/člověka/rostlin přišlo nesrozumitelný a nevstřebatelný. Mohla bych napsat, že by to chtělo další projekci, ale já už u toho po druhý být fakt nechci. PS : Nesnášim ty zkurvený červy. (17.06.2014)

Alibistické čtyři. Krásně natočené, atmosférické, tísnivé. Expresivní imprese detailu v celku a celku v detailu, která se vzmáhá jakýmkoliv racionálním narativním formám a která je vždy minimálně krok před divákem (a možná i před autorem). Upstream Color nejspíš můžete analyzovat do nekonečna a ohánět se Bordwellem na všechny strany nebo si film prostě užít a smířit se s tím, že ne vše se dá pochopit a spojit (napoprvé). Shane Carruth definitivně jeden z nejzajímavějších filmařů dneška. Fascinující záležitost srovnatelná snad jen se Synecdoche New York. Jedno zhlédnutí nestačí, na druhé budu sbírat síly ještě dlouho. (30.05.2013)

,,SLUNCE JE RANNÍ HVĚZDA. TEN NEJDIVOČEJŠÍ ZVUK, POSLECH ROZVLNÍ DŘEVO ŠIROKO A DALEKO. JEMNÉ CINKAVÉ ZVUKY SE SNAŠÍ DO MÝCH UŠÍ. JEJICH KOŘENY SAHAJÍCÍ ZCELA POD DOMEM. OBÁVAJÍCÍ SE, ŽE BY BYLY MALÁTNÝMI. PRO NEODSTATEK SPÁNKU A JÍDLA. PŘEVLÁDAJÍCÍ MODROŽLUTÁ BARVA PÍSKU. SLUNEČNÍ ZÁŘE V BARVĚ VODY...…“ /// Teskná hudba, neosobní kamera, záběry, který nic neřešej a příběh – šílenost hodná mozku člověka na odvykačce. Nebo, že by v tom snad bylo něco víc? Ten pasáček vepřů je kdo? Že by… a ty tam děláš co? … Všechno spojuje … zmatek? Jo, jsem zmatenej jak prase (proto ten pasáček?), ale něčím mě to k sobě podvědomě poutá. Smutkem? Usínám, ale já nechci! Chci vědět víc! Zajímá mě, co tím chtěl autor říct. To musí mít kurevsky silný poselství!? Aha, tak jsem ho nenašel ani v praseti, ani v červovi. Budu hledat na netu… (no jó… orchidej, že mě to debila hned nenapadlo!). Prostě jsou věci mezi nebem a zemí. Tohle je jedna z nich. Filmařina, na kterou zjevně nejsem připravenej. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stačí mi říct: Henry David Thoreau - Walden. 2.) Aronofsky a Malick se mi zdaj málo šílení. 3.) Thx za titule ,,delphin“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (11.09.2013)

není to ode mě asi úplně fér, ale nejde to prostě jinak.. když totiž nejsem po 100 minutách sledování něčeho schopen v tom guláši, co z toho mám v hlavě, najít ani jednu jedinou indicii, která by mi napověděla, o čem to sakra vlastně bylo, tak odmítám hrát hru "dám tomu neutrálních 50% a hotovo".. tohle jakýmsi zvláštním způsobem působivé symbolické smysl nedávající nic totiž absolutně postrádá dějovou linku a soustředí se zejména na (na první pohled?) nesouvisející výjevy všemožných šíleností, jako je rozkládající se mrtvé prase a podobně.. naprosto rozumím všem, kterým to sedne, ale já prostě na až takhle moc nestravitelné a neuchopitelné mysteriózní záležitosti asi nejsem (a to mám třeba Lynche hodně rád).. P.S.: hudba je hodně povedená a dodává tomu tu správnou atmosféru, to ale nic nemění na skutečnosti, že to pro mě ve finále bylo spíš utrpení než filmový zážitek.. (07.06.2013)

Hvězdičku za snahu. Pan autor skutečně šel „barvouproti proudu“. Ale jen tím, že si vymyslím podle mne samotného originální nápad (v tomto případě, že lidi jsou prasata i květiny, podle chování, a záleží, zda podlehneme pokušení od ďábla, nebo ne) a divně sestříhám divné scény se fakt umění netvoří. Jako jo, zkoušeli to jiní, natočit mindfuck filmy a pak se bavili tím, jak se diváci snaží přijít na to, o čem byly, ale jen někomu se čirou náhodou povede a zadaří udělat z mindfucku kult, jako tomu je s Donnie Darkem (původní, podle režiséra nepovedenou, verzí). Navíc pan autor nepočítá s divákem a jeho zběsilé střihy a nicneříkající, ale podle něho nejspíše strašně hlubokomyslné scény mne jen jako diváka... ale jo, řeknu to, sr...aly. Navíc - když si člověk ty jím proházené střípky poskládá, tak je z toho tak jednoduchá a pitomá historka, až bolí, takový klasický revenge akčňák bez akce - ale s rádoby duchovním přesahem. To se stokrát raději podívám na Jesus Christ Superstar, kde některé symboly taky nejsou jednoznačné, ale ctí to diváka, filmařská pravidla, a něco to říká (osobně jsem si třeba až teprve díky JSCh uvědomil, že jeho učedníci byli ZKLAMANÍ, a žádní muži statečné víry). Ale kdyby mi někdo z JSCh nadělal sudoku, jako v tomto případě, kašlu jako divák na to - nevidím důvod, proč řešit rejžovy hádanky, když nejspíš ani on sám nemá jasno. Teda v jednom jasno určitě má - do hlavní představitelky je zamilován hodně, a navíc je foot fetišista. ... A málem bych zapomněl. Walden aneb život v lesích je vyhypeovaná knížka chlapa, který tvrdil, že žil v divočině a sám si vše pěstoval, přitom ve skutečnosti bydlel na zahrádce někde u města, chlapa, který nesnášel lidi a do knihy tu nenávist patřičně vetknul. Takže i tady je vidět, odkud vítr vane - hipster se dočetl o Waldenovi, přírodě a nad sojovým latte v oblíbeném coffee hubu vymyslel příběh o úpa úžasném propojení člověka s přírodou. (08.06.2021)