Zloději času

Příběh o moci představ a možném původu "zla" v našem světě, jehož fantasmagorická podoba je - podobně jako u Krajiny přílivu - plně podřízena optice ústředního dětského hrdiny, který rád fantazíruje, miluje a zná staré příběhy a jejich hrdiny. Kevin (jak zní jeho jméno) ve svých zhmotněných snech a představách objeví nouzový východ z nepříznivé rodinné „reality“. Jeho rodiče mu totiž doslova ukradla moderní technologie zjednodušující život - tráví apatické večery u hloupých televizních soutěží, nejsou schopni svému synovi naslouchat a debatují pouze o nejnovějších domácích spotřebičích a banalitách. Jednoho večera - jako předzvěst budoucího dobrodružství - vyrazí na (snícího?) Kevina z jeho vlastní skříně středověký rytíř na koni. Fascinován tímto zážitkem se Kevin následující den vybaví polaroidem a co nejdříve se uloží ke spánku. Skříň tentokrát vyvrhne skupinu trpaslíků s tajemnou mapou, kterou ukradli ještě tajemnějšímu Vševědoucímu. S tou se mohou orientovat v časoprostorových trhlinách a jimi procházet do různých období lidských dějin (resp. do jejich zjednodušených, pohádkových podob založených na dětských stereotypech a míšení faktů s mytickým). Zpočátku je konečný cíl dobrodružství, resp. možné vyústění zápletky nejasné. Trpaslíci se ženou pouze za vlastním obohacením a Kevin, který se k nim náhodou přidal, je chtě-nechtě vláčen časem s nimi, přičemž jsou bez ustání pronásledování původním majitelem mapy. Postupem "času" však dostává zápletka ucelenější podoby a smysl celého putování je konkretizován. Na scéně se totiž objeví zosobněné Zlo (notně stařecké), které není ničím jiným než synekdochickým a zrcadlovým obrazem zla ze "skutečného" světa, jak jej chápe Kevin. Právě od této chvíle již není pochyb o tom, že celá zřeštěná štrapáce je reflexí jak chlapcových niterných (abstraktních) obav a tužeb, tak i reálných obrazů, které mají původ v jeho každodenním životě - tedy obecného přediva snů. Gilliam průniky představivosti do reality podává velmi rozostřeným způsobem, takže je možné spekulovat o tom, zda mezi oběma světy existuje definovatelná dělící čára. Tento velmi "asijský" způsob smýšlení (realita není striktně oddělována od iracionálního a naopak) se ostatně prolíná celou jeho tvorbou. Kardinálně problematickou otázkou, která se jako Damoklův meč vznáší nad celým filmem, však zůstává, zda oním explicitním konfliktem s technologií nelze film vykládat jako zarytě technofobní. I na tuto domněnku má ale Gilliam - minimálně do úrovně fabule - neprůstřelné alibi. Celý příběh, jak už jsem nepřímo poznamenal, je koneckonců zveličen dětskými očima... Proč ale pouze tři hvězdičky? Zloději času doplácejí na epizodičnost, která rozbíjí strukturu celého díla. Tu lze chápat jako jasný přežitek z „montypytonovských“ skečů. Je ale poněkud smutné, že zrovna přímé průniky milované absurdní komiky (společné scény Shelley Duvall a Michaela Palina a hoodovské cameo Johna Cleese) působí proti křečovitému zbytku dojmem jako by pocházely z jiného světa (času). Zloději času jsou tak trochu nesourodý mišmaš, který je sice posvěcen mnoha závažnými tématy (ztráta komunikace, eskapismus...) a nečekaně vybízí diváka k hlubšímu zamyšlení, ale pranic to nemění na tom, že společně s Kletbou bří Grimmů zastupují nejméně povedený Gilliamův film. (10.07.2009) (méně) (více)