Kdysi byli bojovníky

Film z obyčejného života - syrový, těžký a brutálně beznadějný. Abych se z něj oklepal, musel jsem to vzít jako takové povzbuzení pro sebe ve smyslu: i přes to, s čím vším se teď peru, ještě nejsem úplně v prdeli – tihle lidé už tam jsou úplně a to na celý jejich život! Ale ten grázl Jake, i přes veškerou jeho odpornost, mi svým způsobem imponoval svou hrdostí . Nebo spíš zkurvenými zbytky hrdosti. Jeho maorští předkové totiž opravdu kdysi bývali bojovníky... (28.03.2013)

Si otrokom svojich pästí! A divák sa stal strunou v jeho paži. Pretože rovnako napätý čakal kedy vystrelí, počas každej jednej hádky. Rôzne etniká majú rôzne nátury. Ale vždy sa nájdu jedinci, ktorí to natoľko preháňajú, že by si zaslúžili pobyt v klietke viac než mnohé zvieratá (teraz som si hádam šplhol u aktivistov:). Ale divák sa stal aj snom o lepšom živote pre všetky deti z tunajšieho domu kriku. Divák sa stal tým, ktorý je rád, že nemusí bojovať vo chvíli keď film sleduje, ale nepochybne zvádza vlastný boj ako každý iný. Poznáte to, realita je kurva, ktorá dáva každému, ale nie vždy tak ako si zaslúži. (04.07.2014)

Nejsem rasista, neboť lidi rozděluji pouze na ty, kteří mají pro společnost nějaký přínos a ty, kteří na systému bez skrupulí parazitují. Těch druhých je poslední dobou čím dál víc a tak mi vadí, když musím ve filmu sledovat sociální dramata opálených domácností. Proč musím? Protože spolek vážených csfďanů tento snímek zařadil mezi ty TOP a já chci vidět všechny TOP kousky, aby mi něco podstatného neuniklo. Film je však pro mne únikem od všedních starostí a tak mne to, že někdo dokáže natočit syrové drama ze života příliš nevzrušuje. Šel bych s hodnocením ještě níž, ale hodně zachránil nejlepší novozélandský vývozní artikl zvaný haka a taky cholerické výlevy svalouše Jakea stály za to. Jinak je to úplně stejné, jako běžný den na pavlačáku v blízkosti sociálky a tomu asi málokdo dá pět hvězd. (29.07.2013)

Už je to dlouho, co by mě nějaký film takovýmhle způsobem dostal, složil, převálcoval, zanechal mě po zhlédnutí třesoucího se a neschopného ve 3h v noci usnout; tak moc neutěšený a nelítostný film pro mě naposledy bylo snad Requiem for a Dream. Celou dobu jsem se cítil jako skrčený někde v koutě, přímo před sebou pozorující postavy, prožíval s nimi každou další ránu od toho rváče (jelikož jsem na film koukal bez jakýchkoliv titulků pouze v "maorské" angličtině, nějak se mi nepovedlo pochytit jejich jména). Velmi intenzivní deprese a krutost s lehce mihotavým světélkem naděje na konci tmavého tunelu. A velmi nepříjemná pachuť, že takovýhle příběhů se mohly odehrát stovky, tisíce, milióny po celém světě. (03.08.2004)

Tamahoriho režijní debut zkoumající podstatu (ne)lidské surovosti a pudového primitivismu sice zobrazuje domorodé obyvatele bez zbytečného přikrášlování, stejně tak jako se vyhýbá celkové démonizaci, avšak komplexní obrázek určitě nepřinesl. Krev otroků v zápase na pěsti s „bojovníky“ sice obstojí, ale zručnější mix charakterů by neuškodil, jelikož konfrontace na úrovni manželů, kde jasně panuje „kastování“ na vládnoucího muže a ženu v postavení téměř otroka, by se obešla i bez rozboru vztahů zděděných po předcích. To naštěstí Tamahori vynahrazuje neošizeným pohledem na potomky, kteří tvoří jediný společný element tohoto nerovného vztahu, takže největší síla celého filmu nespočívá v barových potyčkách horkých hlav a velkých svalů, nýbrž to nejúžasnější přinese scéna rodinného výletu, kdy matka před dětmi vzpomíná na seznámení s jejich otcem a následné důsledky a zvláště pak naprosto emociálně zdrcující našup, který odstartuje strom s uvázanou houpačkou. Právě tohle tvoří to nejsilnější a nejdůležitější, co má film vlastně nabídnout. Dohromady nic nevyřeší a „katarzní“ závěr je na delší polemiku, ale ten pocit, že „takhle to někde chodí nejenom na opačné straně naší planety“, je více než nepříjemný. (17.09.2006)